Až andělé sestoupí z nebe

V malém domku na předměstí Vancouveru žila mladá matka Sandra se svým synkem Tommym. Chlapcův otec zemřel při autonehodě dřív, než si Sandru stačil vzít. Pouhé dva dny před svatebním obřadem.
A toho dne čekala Sandra, až přijde Tommy ze školy. V kuchyni připravovala oběd a sledovala přitom svůj oblíbený seriál. Pracovala, jako účetní v jedné restauraci, ale zrovna měla týdenní volno.
Krájela velkou červenou papriku, když se otevřely dveře.
„Ahoj maminko, co bude k obědu?“ zeptal se Tommy, který vešel do domu.
„Ahoj Tommy. To bude překvapení. Jak bylo ve škole?“ optala se Sandra.
„Ale nic moc. Jimmy Lee mě ukradl tašku a schoval jí na dívčích záchodcích. Byla to strašná potupa, když jsem pro ní musel jít,“ vyprávěl.
Sandra se usmála.
„A co si provedl Jimmymu na oplátku?“
„Nic. No akorát jsem mu vyhodil věci na tělocvik z okna,“ pronesl Tommy.
„Ty si ale uličník. Oběd bude až za dvacet minut, běž si zatím umýt ruce,“ řekla Sandra.
Tommy vyběhl po schodech do druhého patra a v koupelně si omyl ruce. Pak zašel do svého pokoje. Sáhl pod postel a vytáhl malou stříbrnou krabičku. Sedl si a z krabičky vytáhl fotku svého tatínka. Před několika měsíci jí vzal z maminčina denníku. Moc si přál tatínka poznat, moc mu chyběl a tak si alespoň vzal jeho fotku.
Potom se vrátil zpět do kuchyně, posadil se ke stolu.
„Maminko, proč andělé nepláčou?“ zeptal se.
„Proč? Andílci brání našim srdíčkům, aby byla smutná a tak nesmějí plakat,“ odpověděla Sandra.
„A mami, když bolí andílka srdíčko a chtěl by plakat, může?“ zeptal se znovu Tommy.
„Ano, to víš že ano. Posadí se na bílý mráček a po tvářičkách mu tečou malinkaté slzičky,“ řekla Sandra.
„Ale andělé nepláčou slzy, andělé pláčou perličky,“ řekl Tommy.
„Jak to víš? Copak už si nějakého andílka viděl?“ pousmála se.
„Až půjdu za tatínkem. Určitě se potkáme a pak budu plakat perličky,“ řekl Tommy.
„Co to říkáš? Tommy, takhle nemluv. Tatínek je v nebíčku, jsou tam s ním ti andílci, ale ty si tu semnou,“ řekla Sandra.
„Maminko, měla si tatínka moc ráda?“ zeptal se znovu Tommy.
„Ano, měla. Mé srdíčko bilo jen pro něj. Tak moc jsem toužila být po jeho boku na věky věků. Tak moc jsem ho milovala,“ odpověděla Sandra se slzami v očích. Tommy sáhl do kapsy u své mikiny a vytáhl fotografii svého tatínka.
„Kdepak si jí našel? Já myslela, že už jí nikdy neuvidím,“ zvolala s výrazem štěstí ve tváři Sandra.
„Já už jí nebudu potřebovat maminko. Už za chvilku přijde můj čas. Už za chvilku se andílci vrátí,“ řekl Tommy.
„Co to říkáš? Chlapečku můj, copak se stalo?“ zeptala se ho.
„To bude dobré maminko, všechno bude dobré. Ale slib mi, že nikdy nebudeš smutná a že navždy zůstanu já i tatínek ve tvém srdíčku,“ řekl Tommy.
„To ti slibuji chlapečku, si mé všechno. A tatínek je s námi, je v mém srdci pořád. Dívá se na tebe z mého srdíčka,“ řekla Sandra se slzami v očích.
„Maminko, ale tatínek se na nás dívá z nebíčka. V tvém srdíčku jsou jen vzpomínky. Ale tatínek žije dál, žije tam nahoře,“ řekl chlapec a ukázal svou rukou směrem na nebe.
Sandra se dívala skrz okno v kuchyni a jako by v tu chvíli cítila, že se z mráčku nad domem na ně dívá muž jejího srdce.
„Je čas maminko. Já půjdu. Budeme na tebe s tatínkem dávat pozor. Každý večer, když se podíváš na nebe plné hvězdiček, uvidíš nás,“ pousmál se Tommy.
„Tommy přestaň! Neříkej takové věci. Co se stalo? Tak co se stalo?!“ vykřikla Sandra. Tommy jí řekl ať přepne program na televizi. Zrovna běžely místní zprávy.
„Před školou na předměstí Vancouveru došlo k neštěstí. Opilý řidič zde v plné rychlosti najel do dětí čekajících na autobus. Šest dětí bylo zraněno a jeden chlapec zemřel,“ ozvala se hlasatelka. Pak záběr kamery najel na tělo mrtvého chlapce. Byl to Tommy.
„Bože ne, to není možné. Vždyť je tu semnou, to není možné,“ stále opakovala Sandra a otočila se na Tommyho.
„Je to tak, jdu za tatínkem. Jsem anděl maminko, jsem andílek,“ oznámil chlapec a z očí mu padaly malé perličky. Vstal od stolu, spustil ruce k tělu a na zádech se mu rozvinula dvě bílá křídla.
„Prosím, nechoď. Já mám jenom tebe. Neodcházej!“ naříkala Sandra.
„Neboj se o mě, tatínek dá na mě pozor. Musíš žít dál, musíš mít další děťátko a musíš být šťastná maminko,“ řekl Tommy a otevřel dveře od domu. Před nimi zářilo silné světlo. Po chvilce se v tom svitu zjevil obrys lidské postavy. Přicházel blíž a blíž. Až po chvilce Sandra rozpoznala svého milovaného. Přes slzy v očích téměř neviděla, ale její srdce bilo víc a víc. Tommy natáhl ruku a jeho tatínek ho za ní chytil. Otočili se a vydali se zpět do světla.
„Ne, počkejte! Nechoďte, moc vás oba miluju, mám vás oba moc ráda!“ vykřikla Sandra.
Tommyho tatínek se otočil, usmál se na ní.
„Já tě vždycky moc miloval a miluji tě pořád. Každý večer se dívám jak usínáš, každé ráno sleduji jak vstáváš. Ale moc bych si přál, kdyby si večer usínala šťastná a ráno vstávala s úsměvem na rtech,“ řekl. Poté jí oba zamávali a dveře se zabouchly. Když je Sandra opět otevřela, už tam žádné světlo nebylo.
V dalších letech si našla přítele, vzali se a ona pak porodila dvě krásné a zdravé holčičky. Ale vždycky, když večer usínala, řekla si sama pro sebe, že je moc šťastná. A když ráno vstávala, vždycky se usmála. Proto, aby vzpomínky v jejím srdci zůstaly krásné a také proto, aby andílci nemuseli plakat malé perličky.