Příběh opravdového člověka

Vrátil jsem se domů. Bílý jako stěna, neschopný slova, roztřesený událostmi za poslední dvě hodiny. Nebyl jsem schopen nic dělat, něco někomu říct. Jen jsem seděl a zíral. Tupě zíral do zdi. Nevím, jak dlouho jsem takhle seděl, ale pamatuji si na hlas matky. Jakoby mě vytrhával z mého transu. Zněl jasně, ale nijak útočně jako obvykle. Musel jsem vypadat opravdu hrozně, když se uchýlila k tak proteplenému tónu. Slyšel jsem jen: „Co se stalo?“

Po půl hodině vysvětlování jsem sklesle seděl. Řekl jsem jenom: „Je hrozný, že se to muselo stát takhle před Vánoci. Všechno je hrozně nespravedlivý... Potřeboval bych zmizet... Tak na týden se ztratit, odpojit se od všech těch nespravedlivých lidí, co na mě koukali několik let skrz prsty... Do Vánoc se ale vrátím...“ neměl jsem dál slova, jen obličej v dlaních. „Dobře,“ začala matka. „Dělej si co chceš. Vypni mobil, nechoď do školy, nechoď domů. Buď sám. To se spraví – časem. Nic jiného od tebe neočekávám. Ale... Nemůžeš utíkat věčně.“ dokončila jedním dechem.

Sbalil jsem se rychle. Jen nejnutnější věci a peníze. Odešel jsem. Žil jsem tak jak se dalo, někdy to bylo dost drsný. Poznal jsem lidi, o kterých bych snad ani vyprávět neměl. Byl jsem týden skoro permanentně mimo. Nesoustředil jsem se, nevnímal jsem lidi, které jsem potkával (často za to mohly i drogy, kterých jsem si užil více než dost). Nevím jaký mám k drogám vztah, ale tenkrát mi to přišlo jako nejlepší řešení. Smutný omyl. Spousta přátel (pokud je můžeme nazývat tímto univerzálním slovem) nedokázala přijít na to, kde jsem. Nebyl jsem k sehnání a to byl právě ten účel. Vím to jen já. Každopádně po týdnu jsem se vrátil, pamatuji si to dodnes: 22.12.2006 v 18:15.

Snažil jsem se na to po zbytek vánočních svátků nemyslet, ale zkuste si to. Nedalo se to. Ať jsem dělal cokoliv, pořád jsem na ní myslel. Nemohl jsem ani spát. V průměru jsem spal tak asi pět hodin za noc. Sny se přestaly zdát. Občas nějaká procházka v neznámu, kde se povalovaly vnitřnosti a krev, nebo pořád ta jedna vzpomínka.

Po prázdninách jsem ve škole docela zapadl do toho mumraje, takže jsem ani neměl moc času nad něčím přemýšlet (přes den). V době kdy jsem nebyl ve škole to bylo horší. A tak, protože už jsem nevěděl jak se toho zbavit, začal jsem se poohlížet po nějaké aktivitě. Sedl jsem si a přemýšlel. Najít si přítelkyni jsem kategoricky vyloučil. Po tom co se stalo to nepůjde hodně dlouho. Další možností bylo rozhodnout se, zda zůstanu u matky, a nebo se přestěhuji k otci – pryč od toho všeho. Poté co jsem si uvědomil jak nestálý vede život, zamítl jsem to také. Domácího mazlíčka? Vždyť já přece neumím pečovat o zvířata. Sport? V životě jsem přece o žádný neprojevil zájem. Když se však moje „stavy“ nezlepšovaly, tak po veškerém zvážení jsem se začal po nějaké aktivitě ohlížet – a vyhrál to sport.

Vracel jsem se pozdě odpoledne ze školy, a na informační tabuli zahlédl leták. Byl tak malý, že ho všichni museli naprosto lehce přehlédnout. Stálo tam, že soukromá škola Karate pořádá nábor nových členů. Když jsem o tom doma přemýšlel, musel jsem uznat, že na kolektivní hry jsem přece už trochu starý. Na plavání se vrátit nemůžu, nestíhám to. Cvičení ve fitnes centru už mě nebaví. Rozhodl jsem se tedy pro Karate. A to byl asi jeden z faktorů, který ovlivnil můj život zhruba až do dnešní doby.

Přišel jsem na svoji první hodinu 10. Ledna 2007. Zřejmě dorazili všichni, protože byly zavřeny dveře v našem dojo (tělocvičně) a hodina začala pro mě zatím neznámým nástupem. Pamatuji si první větu našeho Senseie: „Zlomím vám nos, zlomím vám ruku, zlomím vám nohu. Není to úmyslně, je to jen v rámci tréninku a nepokračuje to s námi v našem životě mimo dojo.“ Dostal jsem docela strach, když chlápek o hlavu menší jak já řekne něco takového. Poté jsme začali všichni cvičit. Zvláštní techniky boje, cvičení ve dvojici, otužování zocelování útočných ploch a spoustu dalších věcí. Ani jsem se nenadál, a hodina skončila. Docela mě to tam bavilo. Sice mi zůstaly vzpomínky, ale neměl jsem čas o nich přemýšlet. Přišel jsem utahaný z tréninku, spal jsem, šel jsem ráno do školy, odpoledne domů, ve dnech kdy jsem tréninky neměl jsem trénoval sám, doma, venku. Kde se dalo. Vidím dodnes sám sebe, jak stojím v předsíni v extrémně náročných postojích, dělám stovky kliků, běhám nespočet kilometrů. Tak to šlo několik měsíců.

Vrstevníky, kteří začínali ve stejnou dobu jako já, jsem v krátké době vysoce předčil. Dost možná mi pomohla moje strojová síla, ještě z dob kdy jsem navštěvoval posilovnu. Nebo to bylo moji vůlí? Každopádně to bylo zvláštní. Sensei mi kdysi taky řekl: „Bojová umění jsou víc než jen tělesná cvičení. Jejich účelem je, aby člověk nalezl vnitřní klid.“ A já ho našel. Nevím jak to popsat, takhle mi nikdy nebylo. Nebyl jsem šťastný ani smutný. Ale cítil jsem svoji vůli. Ale cítil jsem se klidně. Vyrovnaně. Cítil sem že bolest fyzická i psychická jakoby zkrotla, dokázal jsem ji ovládnout. Bylo mi naprosto jedno, jestli si roztrhám ruce do krve při tréninku (což se již několikrát stalo). Nechtěl jsem těm lidem nijak ubližovat nebo tak něco, ale když už jsem s nimi trénoval, byl jsem rád, že to umím tak, aby je to bolelo. Každým zraněním a neúspěchem jsem viděl, jak moc jsem se zlepšil, a zároveň mi docházelo, kolik toho ještě neumím. Byl jsem klidný :-), tedy ten stav se takhle dal nazvat. Můj klid vznikl díky mé neutuchající práci na sobě.

Vidíte, nepomohly mi alkohol a drogy. Nepomohli mi psychologové, léčitelé ani různé další ústavy. Pomohl jsem si sám, svou vlastní odhodlaností. Nikdo se neptal, proč mi je tak špatně. Že mám bledou kůži, hubnu, měním názory. Nikdo se neptal, tak to nebudu někomu vnucovat. Nemám rád když mě lidi litují. Proč se s nimi scházím méně a méně. Netušili, že jsem pořád někde zavřený a všechen čas vkládám do sebe. Hodiny a hodiny trénování. Tak osamělý a přitom s někým. Se vzpomínkami... Na minulost, která byla pořád tak čerstvá.