Malý červený slon

23.11. 2007 14:00
Prosklenými dveřmi vstoupila do budovy a z kabátu sklepala poslední kapky listopadového deště. Usmála se na starého muže v uniformě ochranky a vydala se k výtahu, který však někdo blokoval.
Půjdu po schodech, řekla si.
Karolína stoupala po schodišti do druhého patra. Kolikrát už po něm šla. Kolikrát doufala, že je to naposledy. Marně…
Konečně zdolala poslední stupeň a zamířila modrou chodbou, kterou zdobily postavičky z večerníčků, vlevo.
*
„Maminko, podívej, Maková panenka! A kde má Emanuela?“ optala se černovlasá holčička, která pevně svírala její ruku.
„Nevím, broučku, asi se už panu malíři nevešel na stěnu,“ odpověděla a stiskla jí malou dlaň.
„Ale Maková panenka musí mít Emanuela, mají se přece rádi!“ popotahovala holčička.
*
Ten Emanuel tu opravdu schází, uvědomila si najednou bolestivě.
Zastavila se před dveřmi do pokoje a hleděla přes skla dovnitř. Pak je s povzdechnutím otevřela.
„Paní Zahajská,“ zarazil ji hlas zvenčí.
„Ano,“ odpověděla.
„Vaši dcerku právě odvezli,“ řekla jí sestra.
„Děkuji,“ polkla.
*
„Neplač, maminko, nebolí to,“ holčička ji pohladila po vlasech.
„Já vím, Miško, já nepláču ... jen mně zlobí oči,“ řekla a otočila se tak, aby dcerka neviděla další slzy.
„Lžeš a lhát se nemá!“ odpověděla jí Miška. „Já nechci, abys plakala. Opravdu mi nevadí, že tu zůstanu. Jsou na mně hodní!“
Ach ten její malý smíšek.
*
Vrátila se do pokoje. Dýchal klidem stejně, jako celé patro. Na uklizeném nočním stolku ležela drobná knížka vázaná v kůži. Jemně ji vzala do rukou a pohladila ji bříškem prstů.
*
„Ahoj, Míšo, něco jsem ti přinesla,“ hleděla do unavené tváře. Byla hrozně bledá.
„Co je to … knížka?“ optala se jí dcerka dychtivě a začala prohlížet stránky. „Vždyť je prázdná, nic v ní není,“ odložila ji zklamaně.
„Opravdu v ní nic není, broučku, je to tak schválně, víš?“ řekla s úsměvem.
„Proč?“
„Budeš si do této knížky zapisovat všechno, co tu prožiješ, abys mi o tom pak mohla vyprávět, ano?“ odpověděla jí Karolína.
„Hurá, bude ze mě spisovatelka,“ vykřikla Míša a vrhla se jí kolem krku.
*
Otevřela knížku a nalistovala první stránku. Pomalu začala číst.
*
20.10. 2007
Dneska mi maminka přinesla Bima. Prý, aby mi tady nebylo smutno a měla jsem si s kým povídat.
*
„Koukej, našla jsem ti kamaráda,“ řekla dcerce, když ji viděla tiše sedět na posteli.
„Kdo je to?“ optala se Míša se zájmem.
„Podívej se sama,“ odpověděla jí a natáhla k ní ruce.
„Slon. Ale proč je červený?“
„Protože červený nosí štěstí, víš,“ usmála se na dcerku. „Jak mu budeš říkat?“
„Bim,“ odpověděla bez zaváhání.
„Ahoj Bime,“ rozesmála se Karolína a oba je objala.
*
Zvedla oči a rozhlédla se po pokoji. Bim seděl na ustlané postýlce a vypadal smutně, osaměle. I ta jeho červená barva se zdála nějak vybledlá.
Otřela si slzy a vrátila se ke čtení.
*
25.10. 2007
Maminka znovu plakala, když odcházela. Já vím, že je smutná, ale nemusí. Je mi tady docela dobře, jsou na mně všichni hodní. Jen se mi stýská po tatínkovi, už tu dlouho nebyl.
Musím říct mamince, aby ho přivedla. A taky ať nepláče, protože já se přeci uzdravím, vím to, protože to chci! A Bim to chce taky, řekl mi to.
*
Karolíně se podlomily nohy a zatočila se jí hlava. Posadila se na postel a deník položila vedle sebe. Ruce se jí třásly.
Ach broučku, měla jsi tenkrát v sobě víc síly než já, pomyslela si. Tolik jsi bojovala.
Znovu se pustila do čtení.
*
1.11. 2007
Dneska začíná listopad. Už bych měla napsat dopis Ježíškovi, aby mi stihnul koupit všechny dárky. Vlastně toho moc nechci .... nové pastelky a hlavně šálu pro Bima. A ještě, aby tatínek přišel s maminkou, chodí teď každý zvlášť a jsou smutní (hlavně maminka).
Musím končit, jde sem sestřička.
PS: Ta holčička vedle dnes zemřela … mně se to ale nestane! Uzdravím se!
A … dnes v noci někdo z nebe ukradl všechny hvězdy.
*
Vešla do pokoje a zarazila se. Míša stála na židli u okna a plakala. Přistoupila k ní a vzala ji do náruče. Nepřestala.
„Copak se stalo, miláčku?“ zeptala se a posadila se s dcerkou na postel.
„Někdo ukradl v noci z nebe všechny hvězdy, maminko,“ rozbrečela se ještě víc.
„Ale jdi ty, blázínku! Neukradl! To je jen Hvězdáříčci schovali do pláštěnek, aby jim nezmokly,“ odpověděla Karolína a otřela Mišce slzy z očí.
„Hvězdáříčci?“ zeptala se jí a popotáhla. „Co to je?“
„Jsou to takový malí skřítci, kteří se starají o hvězdy. Každý skřítek má na starosti jednu hvězdičku..“
„Mám taky svýho skřítka?“
„Každý má skřítka, zlatíčko.“
„I tatínek?“
„I tatínek,“ povzdechla si Karolína.
„A proč už sem nechodí s tebou? On mně už nemá rád?“ zeptala se Míša plačtivě.
„Má tě rád, broučku, moc! Ale nemůže být s maminkou, víš?“
„Proč?“
„Protože má rád jinou paní,“ řekla Karolína a oči se jí zalily slzami.
„Neplač, maminko, já mám ráda jenom tebe!“ řekla Míša a pevně ji objala.
*
Alespoň, že je Michal trochu šťastný, řekla si Karolína a podívala se z okna. Venku stále pršelo. Déšť svýma rukama hladil obnažené větve stromů a zpíval jim písně o zimní víle, která už brzy převezme vládu nad krajem.
Zalistovala stránkami a zrak jí padl na předposlední datum.
*
20.11. 2007
Dopis Ježíškovi jsem už napsala, ale nevím jestli to stihne. Už nemám tolik síly. Babička vždycky říkala, že je slabá jako moucha. Tak jsem asi moucha.
Snažím se před maminkou vypadat statečně, víš Bime, nechci, aby byla ještě smutnější. Mám ji moc ráda, ale nevím jestli to vydržím tak dlouho ….
Jdu spát, jsem unavená …
PS: Hvězdáříčci znovu schovali hvězdy a ta moje tam ještě stále je, takže … snad to bude dobré.
*
„Proč, Bime? Proč se to stalo?“ zeptala se Karolína potichu a přitiskla k sobě malého slona. Něžně ji hladil chobotem a dodával jí sílu.
Otočila na poslední popsanou stránku.
*

22.11. 2007
Dneska jsem celý den prospala , už je to zřejmě poslední den, Bime, já … vím to. Nemám sílu bojovat, jsem vyčerpaná.
*
Zvonil telefon.
Karolína vyskočila z postele. „Zahajská, prosím?“
„Tady nemocnice, měla byste přijet, Vaše dcera zkolabovala,“ oznámil jí profesionální hlas.
„Budu tam.“
Do pokoje přiběhla celá udýchaná. Sestra jí sdělila, že Míšu odvezli na sál. Čekala.
Hodiny ukazovaly přesně čtvrt na pět ráno, když její dcera vzdala boj o svůj život.
Omdlela. Pak si pamatuje jen manžela, který ji odvezl domů.
*
Karolína se rozplakala. Její malý smíšek to věděl. Celou dobu tušila, že je to s ní zlé, a přesto bojovala, do poslední chvíle.
Bim seděl na jejích kolenech, do svého kožíšku chytal její slzy a konejšil ji svým natisklým úsměvem.
„Bime, taky ti chybí, viď. Ale teď je jí líp, víš … už ji nic nebolí,“ šeptala mu Karolína do uší.
„Určitě je někde mezi Hvězdáříčky na své šťastné hvězdě. Nebo se stala našim strážným andělem!“ dodala ještě. Zvedla se z postele, uhladila prostěradlo a naposledy se rozhlédla po místnosti, ve které strávila tolik času a kde zažila tolik bezmoci a smutku.
Pak vzala do ruky Míšin deník a s Bimem v náručí potichu opustila pokoj. V očích měla slzy a chvěla se. Naposledy se otočila ke dveřím, za kterými zůstal uvězněný kus jejího srdce.
Vydala se chodbou ke schodišti.
Byla na půli cesty, když z pokoje před ní vyšla malá holčička s úplně oholenou hlavou.
„Dobrý den,“ pozdravila unaveně.
„Ahoj, jak se jmenuješ?“ usmála se na ni přes slzy Karolína.
„Já jsem Markétka. A ty?“
„Karolína.“
„Ty pláčeš?“
„Ne nepláču, jen mi slzí oči, víš,“ odpověděla a vzpomněla si na Míšu.
„Už musím jít! Za chvíli přijde maminka s tatínkem, tak aby se nezlobili,“ řekla náhle Markétka. „Ahoj.“
„Ahoj!“ odpověděla Karolína a pokračovala ke schodišti. Nad ním se zastavila, zrak jí padnul na Bima, a pak se otočila.
Snad se Míša nebude zlobit, pomyslela si.
„Markétko,“ zavolala na holčičku a ta se zarazila.
„Já …… chtěla bych ti někoho představit,“ řekla a pohlédla do dychtivé tváře. „Tohle je Bim a hledá kamarádku …,“ podala slona holčičce. Ta ho hned pevně stiskla v náručí.
„A proč je červený?“
„Protože červení sloni nosí štěstí,“ řekla Karolína a do očí se jí znovu vrátily slzy. „Buď na něj hodná!“ usmála se smutně na skřítka před sebou.
„Budu!“ řekla Markétka a odběhla do svého pokoje i se slonem. Ve dveřích se na moment zastavila. „Děkuju,“ vykřikla ještě.
*
Karolína pomalým krokem opouštěla nemocniční areál.
Udělala jsem dobře, alespoň bude Bim v dobrých rukou, říkala si, když kráčela směrem k domovu.
Z černých mraků se pomalu začal snášet další déšť, ve kterém tančily první sněhové vločky. Znovu si vzpomněla na dcerku, bodlo ji u srdce a před očima se jí zatmělo bolestí. Zastavila se a sledovala drobnou perličku sněhu na své dlani.
*
„Maminko, proč vlastně padá sníh? A proč je bílý?“ ptala se Míša.
„Víš, Míšo, to andělé ztrácejí peříčka ze svých křídel,“ odpověděla.
„A proč je ztrácejí?“
„Pro ty, kteří zemřeli, pro lidi i pro zvířata. Darují jim část peříček ze svých křídel, aby mohli dolétnout do nebe a stát se taky anděly,“ řekla Karolína a dala dcerce pusu na tvář.
„Až zemřu, půjčí mi andělé taky peříčka?“ zašeptala Míša.
„Určitě, broučku, budeš mít spoustu nádherných peříček,“ odpověděla jí Karolína se slzami v očích..
*
Vloček začalo přibývat. V divokém reji si s deštěm vyměňovaly jemné polibky a umíraly ve chvíli, kdy dopadly na rozpálené lidské tváře.
„Ty vločky jsou jen pro tebe, miláčku. Andělé dnes jen tobě půjčují svá peříčka! Budeš mi chybět!“ pronesla Karolína smutně do podvečerního ticha a vykročila k domovu, ve kterém ji čekala jen bolestivá samota.