A měla jméno? Aspoň?

Dnes jsem se probudil. Byla ještě tma. Noc. Něco bílého posedávalo na okně. Anděl. Řekl jsem si. Ne. Nemělo to křídla. Duch. Řekl jsem si. Ne. Taky ne. Na to to bylo moc krásné. Vlastně byla. Mělo to totiž dlouhé světlé vlasy. A hrudník. Jiný než ten můj. A hlas. Slyšel jsem hlas. Byl něžný. Jemný. Tichý. Zpívala. Nejspíš to byla píseň. Nejspíš.

,,Nespíš?" ptala se

,,N...e." odpověděl jsem. Váhavě.

,,To je dost. Už jsem si myslela, že se neprobudíš do svítání. To bys mě ale dožral, hihi." uchichtla se

,,He...he." vydal jsem. Ze sebe.

,,Víš vůbec, kdo jsem? Viděla jsem tě tolikrát a paradoxně ty mě snad ani jednou. Vždycky chrníš, až mě z okna vyženou teplé paprsky. No fuj!"

,,F...ff...fuj." zopakoval jsem. Teď v noci slunce. To bych nechtěl.

,,Znáš mne tedy?"

,,Hmm...ne."

,,A chceš to vědět?" řekla. Až svůdně.

Usnul jsem. Odletěla. Asi teda. Ráno nebyla. Tam. Na okně. Slunce mě lechtalo. Škoda no. Teda asi. Hmm.