MATKA

Seděla pod stolem a tiše plakala...Pod stolem kde snášela veškerou svou bolest – první lásku, hádky s přítelkyněmi – seděla pod stolem, a v náručí držela velkého plyšového medvěda – dárek od NÍ.
“Ne, to nemůže být pravda...” Říkala si v duchu mezi tichými vzlyky.
Nesmí to být pravda...žena, která celý život stála po jejím boku, pomáhala jí se vším, co kdy potřebovala a najednou tu není...Je mrtvá...její matka. V tu chvíli proklínala všechna auta, motorky a nezodpovědné motorkáře. Ač sama milovnice těchto dvoukolích “monster” teď je nenáviděla. Kdyby ten idiot jel pomaleji nemusela přijít o nejdůležitější osobu ve svém životě. Nikdy si neuvědomovala, kolik pro ní tento člověk znamenal...až teď.
Pocit, který jí v tu chvíli naplnil byl jako blesk z čistého nebe. Věděla, že jinak nemůže. Někdo by si řekl, že je to blbost, ale co dělat, když nikoho jiného nemá. (Jediná rodina která jí ještě zbývala byla babička v domově důchodců, která ani nevěděla o světě.) Jako v mrákotách vstala, políbila plyšového medvěda...a skočila z okna.