Zlomená křídla 6 - Nepřítel

Ellanor chodila pravidelně na hrob svého bratra, kde dlouhé hodiny přemýšlela o tom, kdy by mohl být jeho vrahem. Dokonce zanedbávala i pravidelný přísun krve, takže pomalu cítila, že slábne, ale na tom přeci nezáleželo. Byla sama. Neměla pro koho žít.
I když nepití krve ji nemohlo zabít. Spíše to bylo dlouhé mučení bez vidiny konce.
Též smutnila, že Azraela od jejich seznámení neviděla. Snad se jí vyhýbal, nebo se bál. Tomu ovšem nevěřila, tato myšlenka byla absurdní, protože Azrael je anděl, ten se bát nemusí.
Tento pátek byl opět jedním z chladných pařížských dnů, kdy většina obyvatel zůstávala v teple domů u svých radiátorů, v horké vaně, nebo v posteli.
Ellanor se proto rozhodla vyrazit ze hřbitova dříve, aby se mohla projít po městě.
Šla tiše ulicemi, položena do svých úvah do doby, než na ní zařval jeden přiopilý chlápek.
„Hej, kočičko!“
Ellanor vzhlédla a střelila po dotyčném nepřátelský pohled. Ten si to ale vyložil jako výzvu a pokračoval.
„Nechceš na něco pozvat?“ pokynul hlavou k baru, ze kterého před chvílí vyšel.
Hlad zvířete v ní se probudil a rázek se z mladé upírky stala šelma na lovu. Usmála se a mlčky se k němu blížila.
Chlap ji pevně objal. Byl u Ellanor tak blízko, že se jí zvedal žaludek od pachu alkoholu a potu, který cítila mnohokrát více, než lidé, protože měla citlivější čich.
„Raději bych zašla někam jinam,“ mrkal na chlápka a táhla ho dál od baru do jedné postranní uličky. Hlad sílil, a proto na nic nečekala a už se chystala vyrazit.
Povalila jej na zem a sedla si mu na břicho. Jak se k němu naklonila, opět ji div nesrazil ostrý pach hospody.
„No tak kočičko, nespěchej, musíme si pohrát.“ Mluvil obtížně vlivem alkoholu postarší muž s prošedivělou hlavou a velkým pivním pupkem.
„Neboj se,“ špitla konejšivě upírka a už se mu zakousla opatrně do krku.
S první kapkou krve se ovšem odtrhla. Chutnala příšerně. Byla zvyklá pít krev lidí všelijakých vrstev, i bezdomovců týdny nemytých. Tahle krev ale byla něco jiného.
Zvířecí krev.
„Vlkodlak?“ vyděsila se, vyskočila na nohy a sykla na něj. „Co jsi zač?“
„Co se děje kočičko, já se chtěl jenom pobavit.“ Už zase vstával na nohy. Nejspíš si ani nevšiml stékajících kapkách na krku.
Měl pravdu. On není vlkodlak, ale jeho krev stejně chutná.
Možná, že se s nějakým někdy potkal a on ho kousl. Ovšem jenom tak, že se neproměnil. Nebo se poprali, když byl vlkodlak v lidské podobě a tekla přitom krev, která se smísila. Proto má zvířecí chování.
Ellanor se obrátila a odešel pryč. Měla hlad, ale krev páchnoucí vlkodlakem odmítá pít.
Toto setkání ji vnuklo myšlenku.
Co když Bena a ostatní zabila zvíře? Tahle bestie?
Vztekle prskla, našpulila rty a rozhodla se, že dotyčného zablešence najde a pomstí se.