Tajemství mých očí: 10. Torbellino

„Co mě spasí?! Už zase mluvíš v hádankách?!“ rozčílila se Derassia a zastavila

„To není hádanka. To je holý fakt,“ nesouhlasil Darl.

„Fajn, tak co mě spasí?“ ušklíbla se.

„Torbellino, jak by řekli Španělé,“ pokračoval v mlžení.

„Copak jsem Španěl? Co to kruci znamená?“ čím dál víc zuřila.

„Tak dobře přeložím ti to,“ uklidňoval ji, když viděl, že se jí začínají oči nebezpečně třást, „Znamená to vír.“

„Vír? Jaký vír?“ nechápala Derassia.

„No, jednou za padesát let se ve sklepení hradu objevuje vír, který ti odebere tvoje schopnosti, pokud do něj vkročíš,“ odmlčel se, aby ji nechal vstřebat všechny informace, „ Zatím každá tvá příbuzná si je nechala při první příležitosti odebrat. Nevím, jestli poté některá nelitovala, ale bylo to tak snazší.“

Derassia nevěděla, jestli se má radovat nebo plakat. Kolik problému by ten vír vyřešil. Ale zase její schopnosti jsou její součástí jako dílek skládanky. Co když bez nich nebude skládanka celá? Co když z té díry bude nešťastná? Ve tváři se jí vystřídalo několik emocí. Překvapení, radost, uvědomění, pak bolest a zůstala jen čirá nerozhodnost a zmatek.

Darl ji s obavami pozoroval. Jak bezbranná a bezradná se mu nyní zdála. Jak by ji chtěl od tohoto všeho uchránit, aby jí už nikdo neublížil..

Počkat! Já chci chránit tu žábu ?! Co se to děje? To není pravda! To nemůže být pravda! Ne, to je jen proto, že mi je jí líto, když teď přišla o nedávno nalezeného bratr.. Ne.. Já jsem se přece nemohl zamilovat! Ne do ní.. To je hloupost.. honili se Darlovi hlavou myšlenky.

Chvíli stáli, unášeni vlastními myšlenkami. Nakonec promluvila Derassia: „Měli bychom jít.“

Dalších 5 dní jim trvala cesta k hradu. Během nich skoro nemluvili, každý se utápěl ve vlastních úvahách.

Hrad byl velmi starý a bylo to na něm vidět. Byla to spíš už taková zachovalejší zřícenina. Několikrát vyhořel a proto byli kameny zdí zčernalé. Všude bylo pusto, kromě nich tu nebylo ani živáčka. Kavky si udělaly v jedné z věží hnízdo a s hašteřením odtud vylétly, když Darl nechtěně shodil jeden uvolněný kámen. Ten dopadl s hlasitým žuchnutím do sklepení jednou z děr v podlaze.

„Stihli jsme to tak tak. Igráceho noc je přesně dnes. Jak jsi se vlastně rozhodla?“ zeptal se Darl Derassii, když se utábořili uprostřed hradu.

„Tak jako všechny. Když se tak všechny rozhodly, tak to musí být správně, ne?“ povzdechla si Derassia. Její obvyklá rozhodnost a paličatost byla ta tam.

Co se to s ní děje? pomyslel si neklidně Darl.

„No, je to tvoje rozhodnutí,“ pokrčil rameny. Derassia neodpověděla, jen zamyšleně bloudila očima po okolí.

Vyšla první hvězda, když se Darl zvedl od ohniště, které si rozdělali, a pokynul Derassii, aby ho následovala. Šel k jedné zachovalejší stěně a tam kopl do jednoho balvanu. Derassia si už začínala říkat, že mu asi vážně hrabe, když se vedle nich odsunuly kameny. Objevily se tak schody do sklepení. Darl vytáhl baterku a začal scházet dolů. Derassia nerozhodně stála.

„Tak už pojď,“ houkl na ni, když viděl, že nejde. Pomalu procházeli temnými chodbami sklepení. Baterka vrhala strašidelné stíny. Došli k bytelným dřevěným dveřím, které byly překvapivě zachovale oproti ostatním částem hradu. Tam se zastavili. Chvíli jen stáli za napjatého ticha.

„Tak já teda jdu,“ promluvila nakonec Derassia. Darl viděl, jak se jí v tváři objevuje bolestná grimasa, když si uvědomila, co jí za těmi dveřmi čeká. Vlastně o co za těmi dveřmi přijde. Rvalo mu srdce. Už se otáčela k železné závoře, když ji k sobě prudce otočil. Rychle ji vtáhl do svého objetí. Nevěděl, kde se v něm najednou vzala ta troufalost, ale i přesto chtivě přitiskl svá ústa na ta její.

Derassia než vůbec nestihla zareagovat, Darl již tiskl své rty na ty její. Ty měkké, jemné, vláčné rty..Co se to proboha se mnou děje? Vždyť tady líbám Darla! Toho blbečka, co do mě pořád reje..Toho úžasnýho chlapa s krásným hlasem..Ne! Jo! Ne! hádala se Derassia sama se sebou, ale Darl najednou polibek prohloubil povzbuzen tím, že zatím nedostal facku. Dal do toho všechny své utajované emoce a touhu, kterou se snažil předtím potlačit.

Tak teda jo.. vzdala to ta paličatá část Derasii. Ještě několik okamžiků se líbali, ale pak už se museli odtrhnout. Oba zrychleně dýchali, ale stále se objímali.

„Nemusíš se svých schopností vzdávat,“ řekl Darl zadýchaně, „Slibuju, že tě ochráním.“

Derassia se mu podívala do těch krásně černých očí jako noc a znovu ho krátce políbila.

„Bude to tak lepší,“ řekla smutně a vymotala se z jeho sevření. I přesto, co řekla, stále nerozhodně přešla ke dveřím.

„Dobře si to ještě tam rozmysli, když se budeš dívat do toho víru,“ zašeptal za ní ještě Darl.

Pouze přikývla. Zatáhla za železnou závoru a vešla do místnosti..