Aničko, utíkej...

Vzbudilo mě zazvonění mého mobilu. Hlava mi třeštila a bolelo mě celé tělo. Ospale jsem se posadila a stiskla tlačítko přijmout.
„Co jé?“ zahučela jsem do telefonu. Podívala jsem se na hodiny. Byly 3 hodiny odpoledne.
„Aničko!“
Matka.
„Aničko, proč jsi zase nepřišla domů?“
Zněla zoufale. Asi brečela.
„Mami,“ řekla jsem naštvaně, „už nepřijdu!“
Na druhé straně bylo ticho. Jen matčin hlasitý dech, který mě vždycky přiváděl k šílenství.
„Budu teď bydlet u svého PŘÍTELE!“
Slovo přítel jsem slastně zdůraznila a pohlédla jsem přitom na muže ležícího vedle mě. Mirek byl můj první kluk, vykašlala jsem se kvůli němu na školu, odešla jsem z domova a ničeho nelitovala. Naopak, byla jsem nejšťastnější ve svém životě.
Často se říká že štěstí je úspěch, kariéra, vzdělání a rodina. Blá blá blá. Moji nenávidění rodiče mě také vychovali v tomhle duchu, lhali mi, i ve škole mi lhali a snažili se ze mě vychovat holku z davu, stejnou jako ostatní, se stejnými nudnými cíly a prioritami. Jenže já jsem objevila lepší život. Objevila jsem tu pravou lásku, po které touží každá holka mého věku.
Mirek už byl také vzhůru a chtivě si mě prohlížel. Usmála jsem se na něj a pohladila jsem ho po tváři.
„Aničko, prosím vrať se! Slibuji že táta nebude dovádět. Budeš si moct dělat co chceš, vždyť víš, jen se prosím vrať domů!“ prosila máma zoufale.
Jen jsem obrátila oči v sloup a pustila telefon na reproduktor, aby to slyšel i Míra.
„Nebuď hloupá, prosím tě, vrať se, zaplatíme ti odvykací kůru, odvykneš si, budem žít zase normálně jako dřív.“
Míra pobaveně pozvedl obočí.
„Joo jo, jasně mami, jasně.“ Smála jsem se.
Mirek mi začal přejíždět ukazováčkem po nahém stehně.
„Pojď ke mně.“ Zašeptal.
„Táta ti vzkazuje…“
„Hele, sorry, musim končit!“ skočila jsem jí do řeči, položila jsem telefon a vášnivě se vrhla na svého miláčka.

Nežili jsme žádný bohatý ukázkový život. Nábytek jsme skoro neměli, Mirek většinu rozprodal. Ani postel jsme neměli. Spali jsme na matraci ale to nám bohatě stačilo. Ke štěstí není třeba žádný materiál, pravá láska postačí. Tu a tam jsme si něco šlehli, o to víc jsme se pak milovali. Vím že drogy jsou nebezpečné, ale my to měli absolutně pod kontrolou.

Domilovali jsme se a v obětí jsme odpočívali.
„Miláčku, něco tu pro tebe mám.“ Políbil mě Mirek na čelo a usmál se.
„Ukaž!“ vzpřímila jsem se vzrušeně. Milovala jsem dárky.
Mirek začal hledat v kapse svých džínů položených u matrace a něco vytáhnul.
„A kurva!“ vypískla jsem nadšeně.
Položil mi do rukou několik bankovek, zmuchlaných do koule. Kde je vzal jsem se neptala. Nikdy jsem se neptala. Na tuhle otázku neodpovídal a nakonec bylo jedno kde je vzal. Hlavně že je vzal.
Vyhodila jsem je do vzduchu, zvolna se na nás snášeli a já Mirka políbila.
„Miluju tě, lásko.“ Zašeptala jsem.
„Já tebe taky,“ usmál se na mě,
„A tak mě napadá, když jsme teď tak bohatí, půjdu a seženu nějakej matroš, co ty na to? A pak si uděláme pěkný večer. Jen mi dva broučku.“
„To bude skvělý.“ Rozplývala jsem se šťastně.
Pak jsem usnula a on odešel.

Vzbudila jsem se asi v 7 hodin. Mirek pořád nebyl doma. Starosti jsem si s tím nedělala, náš dealer možná neměl, nebo možná Míra potkal nějakého kamaráda. To bylo dost možné, přátel jsem měli dost. Další plus našeho skvělého života – měli jsme spoustu přátel a známých!
Osprchovala jsem se a šla se mrknout do kuchyně. V lednici nic nebylo, povzdychla jsem si. V žaludku mi nepříjemně kručelo. Doufala jsem že Míru napadlo dojít něco koupit, možná i to byl důvod proč se tak zdržel.
V 9 už jsem ale začala být nervózní. V bytě nebylo co dělat. Míra neměl mobil, taky ho prodal, takže jsem mu nemohla zavolat. Trošku na mě útočily myšlenky jako že se na mě vykašlal a nechá mě tu, že jsem v posteli nebyla dost dobrá, přece jenom byl můj první a předchozí zkušenosti jsem neměla… Takové myšlenky jsem ale rychle zaháněla. Pořád jsem věřila.
Venku už byla tma jako v pytli a já se začala sama v bytě bát. Seděla jsem na matraci, objímala jsem si kolena a čekala. Hrozné stvůry již napadali mé myšlenky a já se bála pohnout, bála jsem se ohlédnout, utéct. Mirek byl pryč už asi 10 hodin. To nebylo normální, jistě už něco musel sehnat.
Čas utíkal bezútěšně pomalu. Zachumlala jsem se do peřiny a snažila se usnout, už bylo po půlnoci. Ale hlad a strach mi to nedovolil. Měla jsem nastražené uši, dům byl tichý, děsivě tichý. Zkusila jsem něco zanotovat, ale prázdným bytem se má slova nesla smutně a s děsivou ozvěnou, takže jsem radši přestala. Křečovitě jsem zavřela oči a nechala plynout další hodiny.
Zazvonil mi telefon. Přece jenom jsem usnula a zazvonění mě vytrhlo z děsivého snu. Chvála bohu, to bude určitě Mirek. Zběžně jsem mrkla na hodiny. Byli 4 hodiny ráno.
„Mirku?“ zasténala jsem do telefonu.
„Aničko?“
To nebyl Mirek.
„Ahoj Ančo, tady Vašek.“
„Jo…Vašku…ahoj, co se děje?“ byla jsem zklamaná
„Jsi u Mirka?“
„Jo jsem, a co?“
Chvíli mlčel. Začala jsem být nervózní.
„Hele stala se taková nehoda. Před pár hodinama přiběhnul do klubu Lesensky, víš, říkal že potkal Mirka, prej měl spoustu peněz, neříkal odkud, dlužil Lesenskymu ještě nějakej matroš, tak ho pozval že si spolu daj a šli si koupit. Hele je to fakt debil, je mi to hrozně líto, prej si koupili hodně, jak by taky ne když měli tolik peněz. A… Míra to trošku přehnal.“
„Jak přehnal?“ zašeptala jsem zděšeně.
„Nevim. Prý se vůbec nehýbal. Lesensky dostal bobky a utek. Šel domů. Do klubu přišel teprve po půlnoci, tak sme tam hned běželi. Byli tam fízlové a…“
Odmlčel se…
„A pohřebák,“ dodal, „zrovna ho nakládali.“
Upustila jsem telefon na zem.
Zůstala jsem tupě zírat. Polila mě hrůza, ztuhla jsem, neschopná pohybu, neschopna slz, neschopna slova.
„Ančo!“ ozývalo se z telefonu.
Svezla jsem se na zem.
„Ančo!!“ ozvalo se znovu.
Ležela jsem schoulená na zemi a třásla jsem se po celém těle. Do očí mi začaly vstupovat slzy.
„Aničko, uteč…“
Vašek položil telefon. Obklopila mě hrůzná samota a začala jsem nepříčetně zvlykat. Mlátila jsem pěstmi do podlahy, rvala jsem si vlasy, svíjela jsem se… Byla jsem tak sama na celém světě, najednou už mi můj život nepřišel tak dobrý, najednou jsem si uvědomila že nejsou žádní moji přátelé, byli to Mirkovi přátelé. Co to bylo za život? Ten život jež jsem považovala za dobrý? Drogy – vražedné a bezvýchodné, Mirek, jehož drogy nyní zavraždily. Ó Mirku, lásko, Mirku, dnes jsme si přeci měli dát spolu a ne s Lesenskym. Mirku, co jsi mi to provedl? Co jsi to provedl sám sobě? Co jsi to provedl nám? Zoufale jsem křičela.
Po mnoha hodinách jsem se víceméně uklidnila a už jsem jen plakala. Vzala jsem mobil do ruky a vytočila známé číslo.
Tůt, tůt, tůt.
„Ano?“ ozvalo se na druhém konci.
„Mami… Já chci domů.“