Na rozloučenou...

Snad jen dupot většinou rozpadlých bot došlapávající na rozbitý chodník se odrážel od prázdných stěn ještě prázdnější domů. Celou černou ulicí, ve které světlo je už dlouhou dobu nepřítelem. Někdo si pustil Ticho hodně nahlas. Tak, že už se i ty kroky téměř ztrácí v tom hluku. Každý se tu bojí vyslovit jediné slovo, ale přesto všichni mluví. Divný svět. Podívám se vedle sebe. V koutku se krčí jakýsi chlapeček, s těží osmiletý. Jen těžko lze rozeznat, zda je zdrogovaný nebo se pouze v naději, že mu někdo z lítosti pomůže, skrčil do srdcervoucí polohy. Hlavu přitiskl až k nohám a tiše vzlykal. Jako šíp proletěla vzpomínka na tento roh nemilostivého paneláku a jako chvění otřásla mým tělem. Vím jak se cítí. Snažím se zhluboka nadechnout. Vzpřímím se a pokračuji v cestě. Není tu žádná usměvavá tvář, která by potěšila. Není divu. Na zemi se válí použité injekce, krabičky od cigaret nebo flašky od alkoholu. Na jednu stranu je mi tohoto světa, tak zpustošeného, marnícího životy líto. A na druhou stranu, jak mi může být líto lidí, kteří si místo jídla za těch málo peněz raději koupí drogy. Naproti mně kráčí osoba, podobající se smrtce. Její oblečení, volně visící na kostnatém těle, krom odhalených kusů, ještě zvýrazňují její ne příliš bujnou postavu. Dlouhou dobu nemyté vlasy, zčesané do neidentifikovatelného účesu se lesknou jak korunka na hlavě královny temnot. Není moc těžké představit si způsob jakým si jakákoliv dívka v tomto stádě vydělává na nějaký ten žvanec. Ona tomu byla absolutním důkazem. Přešla k partě jejích, nejspíš věrných a neoblomných, pomocníků. Byly jako zatracenci. Když jsem se na ně ohlédla, začaly na mne koukat a cosi řešili. Pak se vydali ke mně. „Ale, copak tu dělá taková kočka. Tady na tak hnusným místě,“ ušklíbl se snad ten nejoslizlejší z nich. Neodpověděla jsem. „Ále, nóbl dáma s náma nemluví.“ Stoupl si mi před cestu. Obloukem jsem ho obešla. Když jsem byla kousek od něj, náhle ve mně něco jakoby vším trhlo. Ty slizké kostnaté ruce, velké oči, nos drásající zápach. Cítila jsem zas ruce na mém těle. Jak se mě dotýkají. Cítila jsem to teplo, slyšela jeho ukňučené vzdychání. Cítila jsem ho opět, jako tenkrát… Ve mně. Tak, tak jsem se udržela na nohou. Prala jsem se s mdlobami. Vrátila jsem se až k rohu barabizny u níž seděl ten malý chlapec. Vzala jsem ho do náručí. Chvíli jakoby nevěděl zda utíkat nebo mě obejmout. „Hele, ta slečinka si myslí, že nás může ignorovat.“ Chlapec se ke mně přitiskl. Držel se mě tak pevně, jak jen to šlo. Jednou rukou jsem ho přidržovala a druhou si sáhla za kalhot. Uchopila jsem studenou až ledovou rukojeť nástroje, jež ztělesňoval moji chuť po pomstě. Namířila jsem jí na grázla, jež se při pohledu na nebezpečný kus železa sklonil k zemi se slzami v očích. „Tss, ty jsi ale hrdina. Řekni, dělá ti to dobře. Dělá ti dobře ničit ty, co žijí takhle,“ rozmáchla jsem se pistolí kolem sebe. „Já se tě totiž pamatuju. Ty šmejde. Vstávej zbabělče. Ničíš životy už tak dost zničených lidí. Teď ti ho trochu přikořením já.“ Vstal, ale né do rovného postoje. Spíše vypadal jak hrbáč. Můj prst byl veden čím dál větší zlobou. Ozval se výstřel. Muž se sklátil k zemi. Z jeho nohy se linula krev. Chytil se za ránu. „Do prdele, kurva. Ty ses posrala nebo co?“ Rozkřičel se po celé ulici, která byla natočená směrem k nám. Přistoupila jsem a šlápla mu na rameno tak, že jsem ho přinutila si lehnout. Namířila jsem na něj zbraň. „Ne, ne, ne. Takhle se před dětičkama nemluví. Co když se naučí bejt sprostý. Musíš dbát na výchovu. To je základ. Doufám, že na MĚ jsi pyšnej. TATÍNKU.“ Jeho tázající oči navěky uhasly pod tíhou kulky, jež se mu zavrtávala do srdce. Jeho tělo povolilo. A já se zvukem osvobozujícího výstřelu kráčela s chlapcem v náručí. Poslední kousek ozvěny jež se prořezával tichem až k uším byl jako píseň na rozloučenou.