A million miles away

Řekni mi, co se stalo? Kde se vzala ta propast, která mezi námi vznikla a rozdělila nás? Ty stojíš na jedné straně, já na druhé. Nemůžu za tebou. Ty nemůžeš za mnou. Vím, že ta propast je příliš hluboká, příliš nebezpečná, příliš beznadějná. Bojím se odrazit se. Bojím se skočit. Protože...chytil bys mě? Kdybych nedošlápla na zem, ale padala do hlubin, zachytil bys mě? Zachránil bys mě? Víš...něco mi říká, že ne. Proto se neodrazím. Proto neskočím.
Dívám se na tebe přes mlhu nedorozumění. Je hustá, těžká, bere dech. Přesto, upírám oči do stříbřitého závoje, který tebe a mě obtáčí a pozoruji tě. Kde jsou ty doby, kdy jsme já a ty byli my? Kde jsou ty doby, kdy jsem se nemusela jenom dívat? Kde jsou ty doby kdy jsem se tě mohla dotýkat, kdy jsem s tebou mohla mluvit, kdy jsem poslouchala tvůj hlas? Tvůj hlas...milovala jsem tvůj hlas. Poznala bych ho. Kdekoli. Je nezaměnitelný. Všechno na tobě je nezaměnitelné. Je to paradox. Chtěla bych si tě vymazat z paměti, chtěla bych, aby tvůj obraz zmizel z mého srdce. Přesto...vzpomínám. Vzpomínky nedovolují zapomenout.
Pověz mi, kdo to zavinil? Ano...my oba. Já a ty. Oba na tom neseme stejnou vinu, oba jsme vinni. Nezabránili jsme propasti, nezabránili jsme nedorozumění, nezabránili jsme...chladu. Chladu, který nahradil lásku. Nechápu, jak je to možné. Jak se z vášně, horka, spalujícího žáru může stát chlad? Mráz? Zima? Led...? Nechápu...
Chtěla bych vrátit čas. Jsem naivní, vím. Splnění některých našich přání nám nejsou souzena. Přesto...chtěla bych, aby se hodinové ručičky přetočily…na začátek.
Ublížil si mi. Chceš vědět, jak? Toužila jsem pro tebe být nejdůležitější. Ne důležitou, ale nejdůležitější. Mezi mám tě rád a miluji tě je velký rozdíl. Jak moc velký, o tom jsem se sama přesvědčila. Jsem náročná. Moje náročnost způsobila, že jsi odešel. Se mnou to bylo těžké, jsem si toho vědoma. Ale...myslela jsem, doufala jsem, že ty to zvládneš. Že budeš bojovat. Spletla jsem se. Tak moc jsem se spletla. Nestála jsem ti za boj, nestála jsem ti za snahu. Proto jsem tě nechala odejít. Lituji toho. Strašlivě toho lituji, ale kupodivu vím, že tvůj odchod byla správná věc.
A teď...dělí nás pár metrů. Pár metrů...a já mám pocit, že těch pár metrů se rovná milionu mil. Jsi ode mě vzdálený...jsi tak daleko.
Po tváři mi steče slza. Cítím ji, cítím, jak studí a zanechává za sebou cestu. Cestu bolesti a smutku.
Už se nechci dívat. Nechci se dívat a při tom vědět, že ty a já už nejsme my. Je to neúnosné, je to bolestivé, je to trpké. Hořkost, která se mi šíří po celém těle mě donutí udělat krok. Další. Ještě jeden. Stanu přímo před propastí. Sklopím hlavu a zavřu oči. Poslední kok by byl posledním krokem, který bych ve svém životě udělala.
Jako ve snu se otočím a utíkám. Prchám.
Musím se vzchopit a žít dál.
I přes to, že...na některé lidi se velmi těžce zapomíná. Na city, které sebou přinesli a na jizvy, které způsobili.