Mrtvé vzpomínky

Mrtvé vzpomínky mohou zabíjet. Ne přímo hned, ale oni se uschovají v paměti a pak se vrátí ještě s větším nábojem a jejich "útok" je ještě horší. Ten dům to věděl a čekal. Stál tam snad celý staletí a i když na něm zapracoval zub času, tak vytrval a sledoval tu zkázu světa.
Nebyla to přímo apokalypsa, ale každému kdo měl hlavu a dokázal přemýšlet to bylo jasné. Burza se hroutila, letadla už byli vidět spíš zničená na zemi než ve vzduchu, a obří urychlovač v Ženevě taky nevěštil nic dobrého.
Jako kdyby mělo lidstvo končit a pak se objevit nová rasa. Jako se to stalo před miliony lety u dinosaurů.
Ten, kdo kráčel mezi řádky kukuřice k tomu domu to věděl.
Proto chtěl aspoň jeden den zmizet.
Prostě řekl šéfovi v práci že potřebuje volno a ten mu vyhověl. Stejně byl poslední dobou víc v práci než doma.
A pak jednou ráno si vzal batoh, teple se oblékl, protože rána byla chladná a vyrazil. Ne vozem, nebo na kole ale pěšky. Tak měl větší šanci že ho nikdo nenajde.
Z pole přešel do lesa, kde jediné co rušilo ticho bylo šustění listí, po kterém on sám šlapal.
Zvířata už vymizela před lety, takže ti kteří se vyučili veterinu byli "zbyteční". Ale kdo to mohl před lety tušit.
Dalo se to očekávat. Stačilo se podívat na to jak samo lidstvo zacházelo s věcmi kolem sebe.
Ničilo přírodu i zvěř.
Jednou to prostě musí skončit.
Pomalu se začal objevovat dům u lesní cesty.
Pocítil na těle husí kůži, která nebyla zrovna nejpříjemnější, ale musel tam jít.
Musel to udělat. Nejen kvůli sobě ale i kvůli tomu domu samotnému.
Kdysi to byla nádherná vila. Byla obydlena pouze jedním párem.
Jeden druhého miloval a nemohl vydržet bez druhého.
Dům se blížil.
Spíš ten muž se blížil, ale význam je stejný ne?
Dveře byli otevřené, jako kdyby ho ten dům vítal. Jako by měl i radost že vidí svého bývalého majitele.
Ale on z něj nebyl nadšen.
Kdyby se dalo tělo rozdělit, tak jeho dolní levá polovina byla naplněna strachem, pravá dolní polovina smutkem a zbytek byl jenom vztek.
Zatnul pěst a vykročil po schodech před domem.
Byli tam jen tři, takže žádná hodinová zátěž, a on už díky tomu vkročil do dveří.
Před ním se nacházelo schodiště, vedoucí do horních pater, tedy do ložnic a pracoven.
Vila měla kompletně tři patra a půdu. V přízemí byla jídelna a obývací pokoj. První patro patřilo ložnicím a pokojům pro hosty.
Druhé patro vlastnilo pracovny a obrovskou knihovnu.
A konečně třetí patro kde byl sklad, protože rodiče toho návštěvníka podnikali s všelijakým zbožím, tak ho tam měli uschované.
Za jejich smrt taky mohl ten dům.
Muž zavřel oči a v hlavě se mu objevil obraz. Jeho otec neusnesl nápor toho domu a tak byl jednoho dne nalezen oběšen na půdě. Matka se zhroutila a po týdnu odešla za ním. Ještě teď vzpomínal jak stál nad jejich hrobem a měl zatnuté zuby. už tehdy věděl že dům není jak má být. Ale řekl si že vytrvá. Že mu ukáže kdo je pán domu a kdo je ten dům. Že mu ukáže kdo je silnější.
Ale...
Přešel do bývalé kuchyně. Kdysi to byla krásná a velmi moderně vybavená kuchyně. Teď jen místnost s několika skříňkami a prázdnými policemi.
Vrátil se do hlavní haly a z té vešel do obýváku.
Vzpomněl si jak tady seděl a díval se do hořícího krbu a přál si aby ten dům hořel úplně celý. Bylo to těsně po pohřbu jejich rodičů.
Obývací pokoj, jinak velmi prostorný byl prázdný. Nezůstalo tu skoro nic. Jen dokonce jedno křeslo, které bylo rozežrané zvěří a možná bezdomovci, kteří se rozšířili.
Krb tam zůstal, i když už nevypadal tak skvostně jako kdysi.
Ten muž si dokonce všiml ohořelé stěny.
Za to mohl on sám. Jednou už na něj dům příliš naléhal a tak on vytáhl hořící poleno z krbu a pokusil se ten dům zapálit. Ale dům se bránil. Shořeli závěsy, i záclony, ale stěna byla jen ožehnuta. Prostě nechtěl být zničen.
Chtěl se podívat i do dalších pater a tak se přestal zdržovat prohlížením prázdného pokoje.
Kráčel po schodech a přidržoval se stěny.
V jeho zničené mysli se objevil další obraz. Tentokrát v něm bylo vidět jak on skoro běžel po schodech. Něco se stalo...
Na vteřinku zavřel oči a zatřásl hlavou.
Vystoupal do prvního patra. Ložnici raději ani vidět nechtěl. Na to měl až moc velký strach. Zajímala ho jeho bývalá pracovna a možná nahlédne i do knihovny.
Druhé patro ho zarmoutilo a zklamalo. Jeho pracovna byla vyluxovaná. Nezůstalo v ní vůbec nic, ani okno. Muž tam jen nahlédl. Dokonce zaslechl nějaké zavrčení a tak ho napadlo že jeho pracovna je teď už nějaká ubytovna bezdomovce. Zvláštní že si vybral zrovna tento pokoj.
Taky ho napadlo, že když toto už byl pokoj pro bezdomovce, jak asi dopadlo první patro. Hotová ubytovna.
Další cíl byla knihovna.
Stále úchvatná část domu. Prostorná a dokonce se tam objevili i nějaké knihy. Rozhodně to nebyl ale Obraz Doriana Graye, nebo Doktor Jekyll a pan Hyde. Takovéto knihy byli obzvláště ceněny, a proto byl muž rád že doma skrýval knihu Neviditelný muž.
V hlavě se objevila další část zrcadla. Viděl v ní sebe a svou milovanou jak leží na podlaze a milují se spolu uprostřed záplavy knih, spadaných z polic.
Muž při tomto obraze sklonil hlavu a na zem dokonce ukápla slza.
Narovnal se a vyšel z knihovny. Třetí patro vynechal a rovnou šel na půdu.
Přímo na ní nechtěl vejít, protože když mu zemřel otec, bál se tam vejít, protože si myslel že tam otce uvidí ještě se houpat.
Oběsil se na dětském švihadle. Našla ho až druhý den jejich uklízečka, když nesla na půdu nějaké staré oblečení.
otec rodině řekl že odjíždí na ryby, tak jak to dělával jednou za půl roku. Auto zmizelo a otec s ním. Objevil se až později.
Návštěvník domu otřel slzu, tekoucí po tváři při této vzpomínce.
Došel k úpatí schodů.
Zábradlí tam stále nebylo. Bylo zničené.
Postavil se na kraj a shlédl dolů. Zatočila se mu hlava a on rychle ustoupil.
Viděl další nehezkou vzpomínku. Nechtěl ji mít v hlavě ale ukázala se tam.
Jeho přítelkyně stála zrovna tam u zábradlí. Opírala se o něj a dívala se dolů.
Ale dům ji ten výhled nepřál a zábradlí povolilo. Muž, který zrovna přišel viděl její tělo se vznášet nad prázdnotou. Ale ten okamžik trval jen vteřinu, možná dvě. A pak už padala. On nechtěl tam jen tak stát a běžel dolů po schodech.
Bylo mu jedno že si mohl zlomit nohu, a nebo rovnou si zlomit vaz.
Prostě běžel.
Na ten zvuk nikdy nezapomene. Jak dopadla. Jak její nádherné tělo přitáhla silná gravitace přímo ke svému původci.
Když k ní doběhl nemohl nic dělat. Žádné oživovací práce by nezabrali ani nestačili.
Plakal nad jejím hodiny a i když už ji neměl před očima, stále plakal.
Kněz chtěl pohřeb urychlit, aby ten muž netrpěl pohledem na její mrtvé tělo.
I když ta vzpomínka stále bolela, pokoušel se s tím vyrovnat. A i když uplynulo deset let, stále trpěl.
Otevřel dveře na půdu.
Tělo otce tam dávno nebylo, ale on na to teď výjimečně nemyslel.
Prošel prachem až k oknu, které otevřel. Odsud byl nádherný výhled.
Tedy kdysi...Teď už na tu zničenou zem se nedalo dívat.
Opřel se o parapet a nadechl se.
Vzduch páchl naftou, spáleninou a smrtí.
Muž se naklonil.
Když mu vzduch proudil kolem hlavy, tak měl jedinou myšlenku. Ta mu v hlavě zůstala i když dopadl na zem.
Mrtvé vzpomínky můžou zabíjet...