Malířka: 1. kapitola

V potemnělém domě hrála televize a před ní na elegantní kožené pohovce seděla asi sedmadvacetiletá žena. V ruce držela skleněný pohár s červeným vínem. Poklidně sledovala program, když tu zpravodaj ohlásil, že mají zbrusu novou zprávu týkající se umění. Žena prudce sevřela sklenici, když moderátor pokračoval: „Slavná malířka Leyle de Cart nedávno prohlásila, že končí s malováním. Bez udání důvodu vypověděla hned několik zakázek a odjela do svého domu na venkově. Další zpráva se týká…“ Moderátor chtěl navázat další zajímavostí, ale žena rychlým stiskem ovladače televizi vypnula. Sklenici postavila na malý konferenční stolek před sebou a druhou rukou si sevřela kořen nosu.

'Bylo to správné rozhodnutí? Neutekla jsem jen tím před něčím? Jsem zbabělec? A co teď budu dělat?' Honily se jí myšlenky hlavou.

'Takovéhle chvíle jsem dřív řešila tak jednoduše. Prostě jsem šla malovat, ale teď? Asi se na plátno ani nedokážu podívat. Natož, abych se pak podívala, co jsem to vlastně namalovala. Je to všechno tak obyčejné, tak strohé, tak smutné.' S povzdechem se podívala na hodiny. 'Už je stejně dost pozdě, akorát čas do postele.' Řekla si, vstala z pohovky a přešla do ložnice.

Rozlité barvy. Zpřelámané štětce. Tvář zkřivena v bolestné grimase. Roztrhané obrazy, poházené všude okolo. Vlastní pláč a bolest na srdci, jako by se lámalo na tisíce kousků. Duše skomírá a mysl je…

S trhnutím se probudila. Oči měla rozšířené děsem. Srdce jí tlouklo zběsilou rychlostí. Pohlédla na budík. 5:30. Věděla, že už neusne. Ale přesto nevstávala. 'Stejně bych neměla, co na práci…'

Chvíli se převalovala. Doufala, že přece jen nad ní dřímota přebere vládu. Ale sotva zavřela víčka, před očima se jí vybavil ten sen. Ten sen, který jí nedával spát. Ten sen, který ji děsil. Ten sen, který byl skutečností…

Nakonec vyhnána nudou se šla převléknout z pyžama. V kuchyni zapnula překapávač na kávu a do toustovače dala krajíce toustového chlebu. Za domovními dveřmi si vzala čerstvé noviny, které jí tam nechával pošťák. Sotva je rozevřela, zase je složila a hodila je do koše.

'Prima, už jsem dokonce na titulní straně,' pomyslela si sarkasticky.

Toustovač vyzvedl tousty na znamení, že už jsou hotové, a chvíli na to kávovar pípl. Snídala velmi pomalu, neměla kam spěchat. Když dopila poslední kapku kávy, rozhlédla se po kuchyni.

'Tak a co teď?' Povzdechla si. Tušila, kam tohle bude směřovat. Ke stojanu, bílému plátnu a barvám. A taky ano. Po chvíli nudného nic nedělání přešla do své pracovny, kde uprostřed stál dřevěný stojan nachystaný k malbě.

Do kalíšku na blízkém stolku si nalila vodu. Vytáhla štětce různých velikostí. Na paletu vymáčkla něco málo modré barvy a poté přidala maličko zelené. Vzala jeden ze štětců a barvy lehce rozmíchala. Nabrala trochu výsledné barvy a začala malovat.

V hlavě měla krásný obraz. Byl na něm ledňáček, který právě vylétl ze svého hnízda u vody. Slunce se odráželo ve vodě a barvy v ní přecházely jedna ve druhou. Třpytily se. Vypadaly skoro, jakoby si hrály jako malé děti. Možná ale zlobily, protože na hladině byly vlnky. Ale ne. To jen ledňáček měl hnízdo tak blízko u vody, že, když vzlétl, závan z jeho křídel rozbrázdil hladinu. Stromům, starým vrbám, vítr zlehka rozfoukal listy. Vážka zrovna dosedla na leknín.

Byl to obrázek dokonalé krásy, klidu a života. Leyle se štěstím skoro rozesmála, ale najednou se podívala na to, co vytvořila. Obraz z její hlavy se vypařil. To, co viděla na plátnu, ho zdaleka nepřipomínalo.

Na břehu vody ležel mrtvý ledňáček a vážku zrovna pojídala nějaká ošklivá ropucha. Stromy byli suché a bez listí. Voda byla kalná a plná odpadků. Nebe šedé, vypadalo to na bouřku.

Leyle vztekle svým dílem mrštila o zeď a sesunula se plače na zem.