Píšu hříchy, ne tragédie - část 1.

Monička a Markétka seděly na kraji pískoviště. Smutně se dívaly na bábovičky a lopatky, s kterými si hrály ostatní děti. Mezi nimi dva protivní chlapci. Jmenovali se Brendon a Ryan. Mohlo jim být kolem 7- 8 let.
Byli k sobě velmi ''milí''. Chudáček slabý, vyhublý Ryan, který vypadal jak dítě Terezína, byl brutálně napaden statnějším Brendonem. Ten mu narval na jeho maličkou hlavu kyblík, podkopl mu nohy a začal do jeho malého tělíčka kopat... Markétku a Moničku napadl při pohledu na ně výborný nápad... Pomůžou tomu slabšímu a tak se z nich stanou superhrdinky !! Viděly před sebou celou svoji budoucnost- budou pomáhat slabším a silnější z nich budou mít respekt... Jóó...
Zvedly se a šly k těm dvoum. Odstrčily Brendona a chtěly pomoci Ryanovi zvednout se. Ale v tom je něčí malé ručičky chytly za jejich a stáhly je k zemi. Najednou nad nimi stál Brendodn. „ Co to vy dvě děláte? Chcete si hrát na hrdinky? “ Markétka a Monička se na sebe podívaly.... Poté zase na toho malého bastarda. „ Proč mu ubližuješ? “ Zeptala se Monička. „ Udělal ti snad něco? “. On se na ně pohrdavě podíval, holčiny si to ale nenechaly líbit. Vrhly se na něj. Mlátily ho pěstičkami, kopaly ho všude možně... Po chvíli uslyšely sténání od bolesti. Mlátily Brendona tak usilovně, že si ani nevšimly, že mu začala téct krev z nosu. Ryan už sám vstal a jen je pozoroval. Vůbec se mu nesnažil pomoci. Ty dvě raději rychle přestaly. Nechtěly Brendonovy takhle ublížit.
V tom uslyšely jak nějaký ženský hlas volá „ Ryane!... Brendone! “. Byla to jejich maminka. Holčičky raději vzaly nohy na ramena a utekly. Měly strach, že se ''ta paní'' všechno dozví a půjde s nimi za jejich rodiči. Brendon měl zakrvácené tričko, napuchlý nos a začala mu nabíhat podlitina. Maminka si toho samozřejmně všimla. Seběhla na hřiště a začala se vyptávat Brendona „ Kdo ti to udělal?! “, poté začala vykřikovat „ Kdo mohl ublížit mému chlapečkovi!? Jak ho mohl někdo takhle zmasakrovat?!“. Brendon mlčel. Bylo mu trapné, že ho takhle zřídily dvě malé holky. Znovu se ho zeptala, kdo mu to udělal.
„ Spadl jsem z houpačky “... „ Takhle nešikovně?! “ zeptala se nedůvěřivě. Brendon přikývl. Podívala se na Ryana. Ten přikývl také. Stejně jim tuhle historku nevěřila, ale co měla dělat, když z nich beztak nic nedostane.... Vzala je za ruce a odvedla domů.
U večeře bylo ticho, ozývalo se jen cinkání příborů. Za nějaký čas Brendon s Ryanem potkali Moničku a Markétku. „ Hele! To jsou ty dvě!!! “ zakřičel Brendon. Ryan se lekl, zařval mu to přímo do ucha. Nejdříve nevěděl o co jde. Ale jak se dvě malé holčičí postavičky přibližovaly k nim, uviděl je a pochopil. „ Pojď! Dáme jim za vyučenou za to, co nám udělaly!! “ „ Ale Brenny, mně přece nic neudělaly! Naopak mi před týdnem pomohly! Nepamatuješ se?! Nikam s tebou nejdu! “ odporoval mu Ryan. Monička s Markétkou už si jich taky všimly. Vypadalo to jako když se chystá vystartovat šelma na svoji kořist. Holky nevěděly, co dělat. Utéct nebo zůstat a postavit se protivníkovi čelem...? Toť otázka... Brendon se už rozbíhal proti nim. Neuhnuly. Zůstaly stát na místě. Brendon se k nim každou sekundu přibližoval... V poslední chvíli obě uskočily do keře. Nemusely to však vůbec dělat. Než se k nim Brendon dostal, zakopl o kámen. Nemehlo. Holky vyskočily z keře a rozběhly se k Ryanovi. „ Rychle, pojďte sem! Vím o super úkrytu! O tom brácha neví! “. Ryan se ve skrytu duše bál, co mu za tohle Brendon udělá, ale bylo mu to jedno. Jednou se mu přece musí postavit a nebýt pořád jen ''ten druhý''. Holky byly zvědavy na úkryt... Tady?.... To není možné!... Jakto, že o něm neví??... Ryan trochu ostýchavě dovedl děvčata na místo, které využíval, když už nemohl vystát Brendonovo machrování...Úkryt se nacházel v obrovském dubu. Jeho kořeny byly nejméně půl metru nad zemí. V tomto obrovském stromě byl veliký otvor o průměry asi 1, 5 metru. Rychle se do něj všichni tři schovali. Uvnitř bylo plno prostoru. Za chvíli uslyšeli kroky... Poté i hlas... Byl to Brendon. Něco si mumlal. Ti tři tam mlčky seděli, ani nedýchali, tak moc se báli. Když už neslyšeli ani kroky ani hlas, oddychli si. Dalších 5 minut jen tak seděli. Nic neříkali. Malá Monička však toto trapné ticho přerušila. „ Tady je to supr... Jaktože jsi nám o tomto dokonalým ukrýtu neřekl? “. Ryan ostýchavě promluvil „ Já se bál, že mě taky zbijete...“. Holčičky se začali nezadržitelně smát... Začaly mu horlivě vysvětlovat. „ Víš, my tě tenkrát na tom hřišti chtěly před tvým bratrem uchránit, ne ti udělat to samý, co jemu.“. Ale to Ryan už dávno pochopil. Poté jim začal vše líčit- jak je to s ním a Brendonem, že ho neustále ponižuje a uráží. Vykládali si spolu dlouho. Zapoměli na čas, už ale bylo osm hodin večer a oni museli domů. Všichni měli namířeno stejným směrem, tak šli spolu. Po cestě potkali jejich maminky. Ano, všechny tři je hledaly. Ještě jim pořádně vyhubovaly a odvedly si je domů.