Podzimní melancholie

Poslouchám..
.. v tichu..
.. tu nezměněnou..
.. vůni kouře..
.. z cigarety..
.. za kapání..
.. vody..
.. z rozbitého..
.. kohoutku.

V podzimní melancholii, co znenadání našla místo v mé mysli, se ztrácím jak malý děcko. Rozbitým oknem, dávno nefunkční továrny, pozoruji pomalu se barvící stromy, které z tohoto pohledu díkybohu zakrývají tu všudypřítomnou seď sídlišť. Zaplavují mě vlny nepohody a bezmoci, ale nějak si nedokáži pořádně uvědomit, kde se ve mě berou.
Prokřehlými prsty si podpaluji další cigaretu, naštěstí se lety zaběhlý cvik neztrácí a prsty mají stále dost energie na roztočení toho proklatého kolečka.
První hluboký nádech, a reakce, jistý pocit uklidnění, co mi proběhne tělem se mi zdá celkem frustrující..
Další závan studeného větru, co na svých křídlech nese časný podzim, mě donutí dopnout si pořádně bundu a rychle dotáhnout i tu šálu.. člověk by nevěřil, že je sotva půlka září za námi.
Není mi příliš dobře, tok mých myšlenek se mi už hodnou část dnešního dne nedaří zastavit. Proto jsem šla sem. Ztratit se mezi zdmi továrny, ve kterých je slyšet ozvěna kapání vody z rozbitého kohoutku, ve kterých se stále ozývá "jejich" smích. Neměla bych..

"Neměla bys tu být."

Tichý hlas za mnou mě trochu vylekal, ale hlavně mě vytrhl z mých myšlenek, ani jsem se nemusela otáčet abych přesně věděla, kdo za mnou stojí.
Stále jsem se neotočil, strnule zírajíc přes okno do dálky a tiše mu odpověděla

"Já jsem tu doma.. byla jsem. Co tu spíš děláš Ty?"

Možná to zaznělo až moc nepřístupně, protože téměř okamžitě, podle zvuku kroků soudě, popošel blíž a zašeptal

"Viděl jsem Tě utíkat kolem mého domu, i blbému by došlo kam tak spěcháš."

Chvilku se odmlčel než dodal

"Už je to zase zpátky?"

V jeho hlase zazněla tak jasně lítost, jako je nad slunce jasné, že sůl je slaná nebo že sladký je například cukr. S jeho slovy mi rychle ztuhly ramena a on si toho nejspíš musel všimnout, protože zase popošel a dodal

"Promiň.. jen nechci aby ses trápila"

Tiše jsem zamumlala

"Netrápím se!"

Jeho odfrknutí mě naštvalo, tak jsem dodala

"Copak se ještě můžu trápit po takové době?"

Dodám sarkasticky a otočím se k němu

"Copak to ještě jde?

Neřekl nic. Přistoupil ke mně a obejmul mě. Tak samozřejmě, jako by to dělal každý den, s takovou jistotou, že je to to, co potřebuji. A já mu jsem vděčná.. Pak mě vzal do kavárny, prý abych se zahřála, zaplatil a doprovodil mě domů.

Neviděli jsme se dva roky a chovali jsme se k sobě, jako by to byly dva dny, tak samozřejmě. Věděl co mě trápí, chápal.. a neptal se, pouze konstatoval.
Nepotřeboval vědět, co jsem celý ty dva roky dělala, a já také ne. Nebylo to potřeba.
Zvláštní to člověk. Viděl mě běžet kolem svého domu a tak šel za mnou. Obejmul mě, pozval na kafe, dovezl domů, s úsměvem se rozloučil a odešel. Jako pára. Vždycky jsem věděla že je to skvělý člověk. Přehnaně bohatý a přitom tak osamocen. Ještě stále, nic se nezměnilo, auta jeho rodičů na příjezdové cestě nestáli a to je to už určitě několik měsíců co je tu zase sám, vždyť si na něj ani nevzpomenou, a on je přesto pohodář.
Těžko říct, jestli se uvidíme během dalších pár let. Kdysi jakoby to přátelství skončilo a nebylo proč potřebovat, mohl se na mě po té době vykašlat, říct si

"Tu jsem dva roky neviděl, to jsou věci."

mohl to nechat plavat. A přesto.. Přišel za mnou, aby mě bylo líp.

Děkuji! Moc si Tě vážím.