Černá růže

Sedí u jejího hrobu a pláče. Ani ve snu ji nenapadlo, že by si mohla vzít život. V zahradě smrti, pokryté černými růžemi, sedí, pláče a vzpomíná. Vzpomíná na doby, kdy se s ní začala bavit. Tenkrát ani jedna z nich netušila, že jejich přátelství bude tak silné. Tenkrát ještě malé terciánky, neznali život a spolu poznávali všechno dobré i to špatné.Čas plynul a jejich přátelství zesilovalo. Každým dnem, každou hodinou, minutou… Nehádali se, jejich přátelství vypadalo tak čistě až možná neuvěřitelně. Jenže časem si přestaly stačit. Chtěly víc. Přestaly být závislé jen sami na sobě. O prázdninách se už nevídaly tak často, něco se změnilo. Přesto zdá se, jejich přátelství tím nepovolilo. Právě naopak, oběma prospěla ta změna a nakonec vznikla nová přátelství, stejně silná, stejně důležitá. Stala se z nich čtveřice. Nebyla už tak bezchybná, hádky byly častější a ze začátku ani jedna z dívek, nedávala jejich přátelství naději. Jenže čas plynul. Čím více času spolu dívky trávily, tím byla pouta přátelství silnější.

A najednou se něco pokazilo.Životní příběhy všech dívek se začaly rozcházet. Všechny chtěly vrátit čas ale už se to nikdy nepovedlo. Nikdy se nerozpadly úplně. Zmizela jen důvěra, zmizely společné zájmy a zmizely i zážitky. Najednou, jakoby je nic nespojovalo. Občas spolu někam zašly, občas prohodily pár slov na školní chodbě, ale víc nebylo. Slova docházela, důvěra opadala a přátelství se bortila.

Dívka se zvedla od hrobu, položila na něj černé růže, tak, jak by si její kamarádka přála. Utřela své slzy a odcházela pryč. Do zad jí foukal teplý letní vánek a ona ucítila zvláštní pocit. Jako by ji snad někdo sledoval. Otočila se ještě k nejnovějšímu z hrobů. Bylo tam tak prázdno. Jen smuteční šerpa vlála, jakoby dívce mávala na rozloučenou. Sklonila hlavu a odcházela.

Přesně týden po pohřbu se zbylé tři, tenkrát nerozlučné, kamarádky sešly. Mlčely a přemýšlely. ,,Nikdy nepochopím proč to udělala.“ Vzdychla jedna z nich. „Musela po sobě někde něco zanechat… Dopis, vzkaz něco. Přece nikdy taková nebyla. O problémech mluvila. Nechápu to…nechápu.“ Zatímco dvě černovlásky si povídaly, třetí z dívek jen seděla a hleděla na volnou židli u jejich stolu. Přesně tam kdysi sedávala ona. Tam se spolu smály, tam probíraly hlouposti i vážné věci… „Co je ti?“ Zeptala se jedna z dívek. „Nic jen… Mám pocit,že někde existuje vysvětlení. Sem si tím jistá, znám ji… Znala sem jí.“ Debata opět utichla, dívky dopily svoji kávu a odešly domů. O její smrti se snažily nemluvit.

Uběhlo několik dní a všechny tři se opět sešly v jejich oblíbeném klubu, kam chodily alespoň jednou týdně, zřejmě proto, aby jejich přátelství neuhaslo úplně. Vytáhly ze svých školních tašek obálky… Všechny tři byly stejné, na všech bylo slabě tužkou napsáno: 'Pro tebe' . Otevřely je, rozhodnuty přečíst si je společně. Položily psaní na stůl. Každá obálka obsahovala jen několik slov a tahle slova dala na konec dohromady větu. „Chtěla jsem… vás jenom… dát zase dohromady.“ Za každým dopisem byla ještě přimalovaná malá tlapka. Tou se vždycky podepisovala. Dívky na sebe jen hleděly. Hlavou se jim honila spousta myšlenek a ani jediná nedávala smysl…

Sedí u jejího hrobu a pláče. Už několik let tam nebyla. Na hrobě už neležely černé růže… Teď tam nebylo nic. Jen tráva a břečťan. Jméno na náhrobku bylo porostlé mechem. Jakoby u jejího hrobu už léta nikdo nebyl. A možná to byla i pravda.

Z dívky, co tu tenkrát brečela se stala paní. Odstěhovala se do většího města, kde se vdala a našla si práci, jakou vždycky chtěla. Stala se z ní novinářka. Nikoho z tohoto města od maturity neviděla. Jen se doslechla, že její 2 nejlepší kamarádky ze střední školy tu již nebydlí. Dívala se na portrét na náhrobku a vzpomínala. Vzpomínala na časy po pohřbu. Tenkrát ani jedna ze tří dívek netušila, že jejich přátelství získá opět takovou sílu. Než ukončily studium na gymnázium stalo se toho tolik. Trávily spolu skoro všechen volný čas, věřily si a mohly si říct všechno. Ale za jakou cenu? Jejich kamarádka musela umřít, aby se z nich mohly stát zase nerozlučné kamarádky, které se na konec stejně přestaly vídat.

Zvedla se od hrobu a kráčela pryč. Už se ani neotočila, nepoložila na hrob černé růže, neutírala slzy. Nechala je volně padat. Věděla, že všechno jednou skončí. Věřila, že jednou se všechny 4 zase posadí k jejich oblíbenému stolu a budou probírat život. Věděla, že se z nich jednou stanou znova nejlepší kamarádky…