Slova, co dokáží zabít

Slova, co dokáží zabít

Stála na okraji chodíku a mlčky se mu dívala do očí. Věděla, co jí chce říct. Věděla, že když to vysloví nahlas, tak pro něj to bude výhra. Že pokud řekne tu krutou pravdu, on se jí vysměje do očí a odejde. Marně se snažila skrýt bolest. Slza za slzou jí ztékala po tvářích a on se jen usmíval. Věděl, že už má vyhráno, že jí ublížil aniž by něco řekl. Stačili jen gesta, kterými ukazoval, že on je ten, co tu velí. Ten, co má právo dělat vše, co se mu zlíbí. Byla vysílená, už neměla chuť něco zachraňovat, vlastně chuť možná, ale strach jí to nedovolil. Cítila jak se dusí, že nemůže najít ani trošek vzduchu k nadechnutí. Silný tlak, co jí tížil na prsou pomalu přecházel až ke krku, nemohla vydat hlásku. Tak moc se cítila ublížená a zraněná. A nebyl tu nikdo, kdo by jí řekl, že všechno bude v pořádku, někdo kdo by ji objal a pohladil. Byla sama. Byla jako přikovaná k asfaltu, kdyby neřekl, ta slova snad by tam stála do noci. Jenže tomu tak nebylo, on jí zkazil i ty poslední iluze o tom, že by mohla být šťastná. Šťastná s ním, s tím, kterého tolik milovala. Milovala a také ztratila. Mozek informace zpracoval dříve než srdce, netušila, že by to mohlo mít tak strašný dopad. Velká rána, pro někoho, kdo nedokáže bez lásky být, natož bez někoho, kdo chtěl pro ni žít. Nechtěla tomu věřit, nechtěla věřit slovům, co vyšla z jeho úst. Úst tak sladkých, které ještě před nedávnem líbali ty její. Černý stín snesl se nad její hlavu. Zavřela oči a doufala, že když je znovu otevře, bude všechno jinak. Že to, co řekl zmizí jen tak v letním teplém větru. Že mu padne kolem krku a on ji bude držet v náručí a už nikdy nepustí. Ale opak byl pravdou. Všechno, co řekl, byla pravda. Už nedokázala dále jen tak nečině stát. Udělala krok. V tu chvíli jí před očima přeběhl celý její život, všechny radostné chvíle. Pak ucítila silný náraz a bolest, možná ještě větší než před chvíli. Rozhodla se zkoncovat se svým životem. Odejít před ním. Myslela si, že když to udělá pomůže si tím, ale nepomyslelal na to, že i kdyby ji auto srazilo, že by mohla přežít. Ztratila vědomí. Pomalu začala vnímat až, když byla v sanitce. vedle ní seděl mladý doktor, co se ji snažil probrat. Když vědomí nabrala úplně, až potom si všimla, že ji za ruku drží její milovaná láska. V očích slzy, ne kvůli posměchu, ale z lítosti, možná i strachu. Strachu o ni. Když si všiml toho, že je při vědomí, lehce se pousmál a snad si i oddychl. Smutně se na ni zadíval a řekl "promiň".