Falešné světlo

Je tu vedro. Tropické vedro. V zadýchané místnosti bez světel se vzduch ani nepohne. Všudypřítomná tma je těžká a nesmlouvavá. Všude je ticho, takové příliš
tiché ticho. Lezu po klenou a snažím se nahmatat mobil,
co mi před chvílí upadl. Zachvacuje mě panický strach jen z toho, že ho nenajdu a zase nic neuvidím. Šmátrám
rukama po zvláštně vlhké zemi. Najednou sem odněkud přitéká jakási lepkavá břečka.
Rychle se snažím vrátit a vymanit své ruce z té náhlé záplavy. Jsem však příliš pomalá, a tak mám zanedlouho kolena vlhá i přes kalhoty. Na chvíli se zastavuji a snažím se rozhodnout, jakým směrem bych se mohla dát. Třeba doprava. To je jedno, musím hlavně najít mobil.
Nejspíš už bude ale někde utopený v tom podezřelém lepidle...
Vydávám se na pravo a s jistou nechutí máchám ruce v té tekutině. Začíná tu být líp, tak chladněji.
Dokonce mi začíná být zima. Něco jsem nahmatala.
Rychle to zkoumám polštářky prstů. Je to příliš podloouhlé...a tenké. Au! Je to nějaký nůž a pěkně ostrý. Ozve se hlasité žbluňk, jak jej odhodím.
Ozývá se i ozvěna, to je zvláštní. Předtím jsem nic neslyšela, ani když jsem dupala. A teď! Teď to zní spíš jako čvachtání bot. Zběsile se snažím dostat pryč.
Je mi jedno kam, ale tady se mi ani trochu nelíbí.
V hlavě mi něco říká, že ten, kdo to čvachtá mi rozhoně nepomůže dostat se odtud. Mám pocit, že ten někdo jde směrem ke mě a rozhodně ne pomalu. Rychle se stavím na
nohy a snažím se co nejtišeji, ale rychle dostat alespoň ke stěně. Alespoň dveře bych mohla najít!
Aááa! O něco jsem zakopla a dost tvrdě dopadám na zem.
Čvachtání zrychluje. Jen letmým dotykem zjišťuji,že jsem zakopla o nějakého ležícího člověka.
Vůbec se mi to nelíbí. Ten člověk se vůbec nehýbe a
ty zvuky jsou už nejmíň pět metrů ode mě.
Co nejtišeji to jde, plazím se doleva. Už jsem téměř celá od té lepkavé hmoty a napadá mě strašná myšlenka.
Jen doufám, že to není to, na co myslím. Rychle!
Začínám být nepatrně vysílená. Stěna! Ano, konečně nějaký pevný bod. Všechno utichlo. Snažím se nedýchat.Snažím se zaslechnou alespoň něco, ale je tu ticho....
Jako v hrobě.
V tu chvíli se ozvalo žblunknutí jen kousek ode mě. Ač se snažím být zticha, z vyděšených rtůmi unikl zděšený výkřik. Dávám se do běhu kolem zdi.
Za mnou se ozývá rytmické čvachtání, což mě pobízí k ještě zběsilejšímu běhu.
Světlo! Opravdu, světlo! Teď už zeď nepotřebuji,
jen to světlo. Zárověň mi ale dochází, že na světle nebude vidět pouze původce čvachtání, ale já!!
Jiná cesta není. Musím se dostat ven.
Přímo letím vstříc východu. Jsou to dveře vedoucí na nějakou chodbu. Ohlížím se, ale vidím jen toho ležícího člověka a...Podlaha je rudá, jakoby politá nerozředěnou
barvou. Ale nikde nikdo, kdo by po podlaze běžel!!
Rychle se rozbíhám chodbou a zanechávám za sebou šlápoty. Zatáčím doleva a už neslyším žádné žbluňkání.
Zastavuji se pozorně si prohlížím chodbu za sebou.
Už ani stopy po mě nezůstávají. Přemýšlím nad tím,
kde jsem.
Ahmm!
Někdo mě chytl zezadu a praštil se mnou o zem.
Za chvíli už nic nevidím.
Bylo to falešné světlo.