Zlomená křídla 8 - Tma v duši

Ačkoliv venku panovalo jasné chladné poledne, dole v podzemí, ráji krys a nechtěných, neustále i přes den vládla tma.
V bludišti z kanálů se toulaly sem a tam krysy, které marně hledaly potravu, nebo utíkaly před nepřítelem - většinou jinou, hladovou krysou.
A v tom všem, ve svém úkrytu v postranní relativně čisté chodbě seděl Tristain. V ruce svým ocelovým stiskem svíral kámen. Jiným by to působilo bolest, ale jemu ne. Měl to místo míčku na uklidnění. Ten by totiž dozajista rozbil.
Díky svému údělu, prokletí, měl obrovskou sílu, i když byl ve své lidské podobě. Bylo to pro něj k užitku, ale v tuto chvíli toužil po zcela obyčejném lidském životě. Jeho osud vlkodlaka jej totiž dusil. I když se říká, že vlkodlaci jsou svobodní, on se tak rozhodně necítil. Od té doby, co si začal myslet, že on o úplně vraždí ty nevinné děti, cítil, že by s tím měl skoncovat.
Vraždy, krev a násilí se mu hnusily. Vždy byl proti tomu, ale bohužel nemohl nic dělat, když byl v podobě vlkodlaka. To jej vedly nenasytné zvířecí instinkty a pudy, které jej vždy přemohly. Nemohl se bránit. Nebylo jak.
Proto vraždil. Nebo tomu tam všechny okolnosti alespoň nasvědčovaly.
Byl vrahem.
Krvelačná bestie.
Vlkodlak.
Vyskočí ze židle, na které doposud seděl a rázným krokem se vydá do podzemního bludiště. Jeho těžké kroky se odráží od stěn, takže je všude kolem slyšet několikanásobná ozvěna.
Mezi nohami se mu pletou krysy, které se snaží ignorovat. Suše si pomyslí, že i on je stejná havěť, kterou ostatní nenávidí.
Pokud dobře ví, v Paříži jsou celkem jenom tři vlkodlaci, což je vskutku málo na tak velké město. Ale asi to má své opodstatnění. Kdysi je tu velice hojně lovili.
A brzy kvůli němu opět začnou…

Dostane se až do hlavní stoky, kde se musí prodírat lidským odpadem, který nelibě smrdí a vypadá. Ale Tristainovi je vše v jeho okolí jedno. Nic není hnusné.
Jedinou špínou na celém světě je on.
Najednou se zarazí a na tváři se mu mihne vítězoslavný úsměv.
Vždyť existuje jednoduché řešení.
Zabít se.
Stříbro je pro něj jed.
Potměšile se usmívá. Ano. To je ono.
„Tristaine.“ Ozve se někdo za ním.
Lekne se a otočí.
Proti němu stojí do tmavého oblečení zahalen muž. I když se mužem nezdá být. Je tak skutečný, až je neskutečný. Seshora poklopem od kanálu dopadá na dotyčného slabý paprsek slunce a v místě, kam dopadá, jako by byl muž průhledný. Nehmotný.
„Kdo jsi?“
„Azrael,“ odvětí klidně anděl, i když vlkodlak nervózně těká sem a tam.
„Co po mě chceš?“
„Aby ses nezabíjel. Nesmíš.“
A v tu chvíli zmizel. Ponechal Tristaina jeho myšlenkám. A i on sám potřeboval přemýšlet. Poprvé totiž porušil své poslání a zjevil se někomu, aby mu rozmluvil sebevraždu.
V duchu doufal, že mu bude pro jeho vyšší důvody odpuštěno a Sariel to přejde bez soudu. Snad nezasáhne, vždyť i on rozhoduje o smrti.
Věřil. Vždyť měl pádný důvod.