Nikdy

,,Nikdy jsem nežil“, řekl a zavřel oči. Pokojem se nesla jemná vůně lilií. Víčka se mu chvěla, ale dýchal klidně, kupodivu. ,,Nikdy jsem nežil“, zašeptal a natáhl ruku. Byla to ruka starého člověka, vrásčitá a smutná. Tolik spletitých čar na dlani, pavučina osudu…kolikrát se již přetrhala? A vždycky se musela zacelit… Nyní je vše jinak… a on to ví, cítí to… Konečně má, co chtěl… V ruce drží starou fotografii a prázdnýma očima studuje nádhernou mladou ženu. Ta má hlavu na stranu a vlídnýma očima hledí na starce. O čem si povídají?
,,Nikdy jsem nežila“, řekla a zavřela oči. Pokojem tiše voněly lilie. Víčka pevně semknutá, jakoby se jí za nimi promítal nějaký film, bolestivý obraz, ale dýchala klidně, kupodivu. Najednou se prudce vzepjala na lůžku a rukou strhla z nočního stolku zažloutlou fotografii do svých nohou. Byla vysílená, ale úsměv, mihnoucí se tváří důstojné staré ženy, dávala tušit, že je na chvíli spokojená. Třesoucí se rukou pozvedla obrázek nad svou tvář a hlavou pokynula pohlednému muži. Mladíkův bláhový výraz v bohémské tváři značil, že tomuto muži jistě málokterá žena odolala, a že prošel náručí již mnoha dam, ale myslí teď patřil jen téhle jediné. Tak dlouho rozpráví žena v duchu s fotkou… O čem?
,,Už budeme spolu, napořád“, vydechne muž a čeká…… ,,Už budeme spolu, napořád“, přeje si žena a čeká…..

Až jednou půjdete kolem zcela nenápadného a skromného náhrobku, s usmívajícím se mužem, plným očekávání a spatříte-li bláhový pohled v jeho bohémské tváři, možná vám neunikne, že po náhrobku stékají slzy. Přeje se, aby jste vy, náhodní kolemjdoucí, byli jeho touhou, ženou se kterou díky své nerozvážnosti nemohl žít, ale ona tam nikdy nestojí… nedočkal se… nepřišla… a bez ní už nikdy není, neexistuje.

Je podzim, prší listí a pod zvadlými liliemi šedne nápis: ,,Nikdy jsem nežil“