Plyšový pes

Dívka pláče. Sedí v rohu svého skromného království a slzy jí máčejí jejího plyšového psa. Kouká na něj, jako by čekala, že jí odpoví na všechno, co potřebuje, po čem touží a co touží vědět.

„Už mě to nebaví.“

Její chlapec jí opustil. No, opustil. Využil a pak si jí nevšímal. Dívka to nechápala. Mluvila s ním z očí do očí. Chtěla si to ujasnit. Vždyť byli přece tak šťastní, tak proč tohle?

„Nech mě být, já s tebou nechci už nic mít.“

Zase se rozbrečela, když si vzpomněla na všechno co spolu prožili. Všechny lži co jí napovídal. Všechno, co jí dělal a ona to tolerovala, i když to bolelo – moc bolelo. Proč si to sakra neuvědomila dřív? Flirtoval s každou kterou potkal, v pátek večer, na kalbách, si dokonce nějakou našel. Tolik jí to ubližovalo! Tak sakra, proč mu všechno odpustila? Jo, milovala ho. V tom byl ten háček. A teď? Ani se na ní nepodívá. Teď v ní spíš cloumal všechen vztek. Vztek na sebe na něj. Rozhodla se jít radši spát.

„To sem si nezasloužila, ty sobče.“

-*/*-*-*/*-*-*/*-

Jako obyčejně. Vstala, udělala vše potřebné a vyrazila do školy, ale se slzami v očích. Nenamáhala se malovat – bylo by to zbytečný. Před školou ho uviděla. Všechen vztek na něj se v ní neuvěřitelně vzbouřil. Vždyť jí totálně zničil! Přišla k němu, podívala se mu do očí – které měla plné slz – on plné výsměchu. Už to nevydržela.

„Bastarde! Hnusnej bastarde!“

Její ruka samovolně vylétla. Dala mu obrovskou ránu pěstí. Měla to zapotřebí? Ne, vůbec, přidělala si tak hodně starostí a nepřátel. Ale za tu úlevu, dobrej pocit a vlastní hrdost to stálo. Chytl se za nos a se zděšením někam utekl. Škodolibě se za ním chvíli koukala, a pak spokojeně došla do školy, sedla si do lavice a začal pro ni další den. Ale ta bolest, ta tam byla pořád.

Těšila se, až zas obejme toho, kdo jí nikdy neublíží, až jí bude nejhůř. Těšila se na svého přítele z plyše.