Hromy, blesky, děšť a srdce

Zradilas mě.
To se mi honí hlavou, ty dvě slova, Zradilas mě. Jo, bylas to ty, ty cos mě tak příšerně ponížila, popravila, zabila.

To ty, to kvůli tobě to všechno zkončilo, to kvůli tobě. Ty za to můžeš, jak si jen mohla? Po tolika měsících?
Jak jsi jen mohla, po tolika dnech? Jak jsi jen mohla po tolika strávených chvílí?
Jak jsi jen tohle to mohla provést?
Já tě miloval, já tě miloval celou svou duší, celou svou existencí.
Umíš si to představit? Jak se cítím?
Umíš si představit, jak jsem se cítil, když jsi mi to řekla? Po telefonu, jen za to jsem ti stál, jen abys mi ťukala na displayi mé číslo a zvedla ruku s mobilem k uchu.
Řeklas mi "ahoj lásko" a potom jsi mě zabila. Sprostě, tvrdě, jasně.
Dala jsi mi najevo, že se ti hnusím, že jsem pro tebe ošoupaná hračka.
Ale chlapi nejsou hračky, kluci nejsou tvé rtěnky, pudry a stíny.
Oni mají duši, na což zapomínáš.
Řekla jsi mi "promiň, mám jinýho, s tebou je nuda."
Když jsem se tě zeptal proč? Řeklas mi, jsi nula.

On má prachy, no a co? Já měl srdce, teď je na jeho místě tma a prázdno.
Já tě miloval a ty jsi mě zradila, zranila si mě, ty si se tak snažila.

Teď tu stojím, dívám se dolů na dvoje koleje a mezi nimi na trámy, kde roste tráva. Tráva zmáčená deštěm, prší prší studený déšť.
Dívám se kolem sebe, je zataženo, černočerné mraky, se občas roztáhnou a na zem uhodí blesk.
Kolem blesku naberou mraky šedo černý odstín.
Opět uhodí blesk, nyní do stromu. Místem se rozléhá ten praskavý zvuk, jak se kmen lomí na půl. Připomíná mi to tu smutnou chvíli, kdy jsi mi zničila můj život.
Chci žít dál, ale copak to jde? Když zavřu oči, vidím tě, když je otevřu, vidím tě.
Když na něco myslím, jsi to ty. Zničila jsi mě. Ano TY!
Otáčím hlavu, jako bych byl nemocný, vydechnu a u úst se mi objeví obláček páry.
Je zima? Ani jsem si nevšiml. V dálce zapiští vlaková píšťala.
Ach, blíží se můj konec. Konečně vidím dva kruhy. To jsou vlaková světla, je to zvláštní, připadají mi, jako to světlo, o kterém mluví všichni, co přemýšlí o umírání...Vidíme bílé světlo nebe. Tak to vidím já, ale otázka, můžu se dostat do nebe, když skočím?
Vlak se blíží. Asi je to nějaký to eRko.
Podívám se na koleje pod sebou. Bude mě to bolet.
Kapky deště mě pomalu promáčejí na kost, vlasy mám mokré, stékají mi z hlavy a vlasů čůrky vody.
Poslední nádech, poslední zavírání očí, poslední myšlenka na tebe, na tvůj úsměv, na tvůj zamilovaný lesk v tvých očí, který vyprchal. Potom už jen krok do prázdna a gravitace provede svoje.
Srdce se mi rozbuší, vlaková siréna křičí a křičí...Přestane někdy?
Cítím buchot mého srdce, jakoby chtělo z mého těla, ale ono nemůže odejít. Není celé, zlomilas ho a ono už nejde slepit nazpět.
Poslední hukot sirény mi zní v uších...