Přátelství vše překoná

Bylo 29. listopadu a Markétka se dívala z okna ven. Byl to první den, kdy napadl sníh a ona byla nadšená, že bude moc jít ven. Už si obouvala boty, když v tom někdo zaklepal na dveře. Rychle se zvedla ze země a šla otevřít. Její starší bratr Roman ji však předběhl. Za dveřmi stál malý chlapeček, jeho velké hnědé oči se upíraly na vysokou postavu, která stála ve dveřích, a na tváři byl vidět široký úsměv. „Filipe!“ vykřikla Markétka. Běžela za Filipem, pověsila se mu okolo krku a nechtěla se ho pustit. Dokud ji Roman nepožádal, aby si klidně stoupla, aby jí mohl zavázat tkaničky. Filip obdivně sledoval Romana, a když si i on bral bundu tak se udiveně zeptal, jestli může jít s Markétkou ven. „Určitě vždyť už jsme měli s myšulí namířeno na hřiště trochu se pobavit tak můžeš jít s námi“ tak říkal Roman Markétce, protože měla ráda jen myši. Měla je všude na povlečení, na tapetě a taky měla spoustu plyšáků. Tak šli ven všichni tři. Venku na ně čekalo velké překvapení. Z okna se zdálo, že tam sněhu moc není, ale skutečnost byla jiná. Sněhu tam bylo strašně hodně, Markétka s Filipem ho měli až ke kolenům, a protože byly ideální podmínky, tak začala sněhová válka. Markétka s Filipem válčili proti Romanovi, ale potom se Filip rozhodl, že házet sněhové koule proti Romanovi nemá smysl, a tak je začal házet po Markétce. Ta se rozbrečela, že už ji nemá rád a Filip se jí začal omlouvat. Roman je celou dobu sledoval a vzpomínal na to, jaké to bylo, když mu bylo 5. Jenže teď už je mu 19 a on se k dětství vrací jen s jeho malou sestřičkou a jejím kamarádem. Celý den byl jako z pohádky. Děti si hráli, pak je Roman vzal do cukrárny na horkou čokoládu a pak se to stalo. Zrovna když Roman kontroloval, jestli jsou děti pořádně oblečený, na přechod vešel starší pán. Měl slepeckou hůl a Roman usoudil, že je slepý. Pán ale nevěděl, že se na něj řítí auto, které nemínilo zastavit. Roman se mu snažil pomoct a to se mu podařilo, jenže auto se mu už nestihlo vyhnout a tak ho srazilo. Děti to všechno viděli. Markétka s pláčem běžela za Romanem a nebýt lidí kolem určitě by se jí taky něco stalo. Někdo zavolal sanitku, ale už bylo pozdě, Romanovi už nikdo nemohl pomoct…
Dnes je to přesně 10 let od Romanovy nehody. Všichni příbuzní se sešli u Mourkových, aby si zavzpomínali na úžasného syna, bratra, vnuka a vůbec hocha, který pomáhal všem, jak nejlépe uměl. Byli tu všichni, jen jediná osoba tu chyběla. Ta, kterou měl Roman snad nejradši na celém světě Markétka. Teď už to nebyla malá holčička, ale i tak stále nedokázala ovládnout své city a než, aby vzpomínala a připomínala si utrpení, kterému musela přihlížet, odešla ven. Procházela se sama se svými myšlenkami a přemýšlela, proč musel odejít na vždy, aniž by se s ní rozloučil, proč zrovna on zemřel, když měl celý život před sebou a jak dlouho vlastně bude trvat, než se smíří s jeho smrtí a začne žít dál. Aniž by tam mířila, dostala se před tu osudnou cukrárnu. Začala uvažovat, zda by si třeba neměla dát čaj a zahřát se trochu, když se na přechodu začala odehrávat scéna shodná s tou, která se stala před 10 lety. Stařec přecházel a nevšiml si, že se rychle blíží auto. V tom se tam objevil neznámý mladík, který se záhadně podobal jejímu bratrovi. Vrhnul se před auto a odstrčil starce ze silnice. Řidič začal brzdit a autem se snažil vyhnout starci i hochovi, ale marně. Tentokrát Markétce nikdo nebránil, aby běžela pomoc hochovi, kterého považovala za svého bratra. Jenže její bratr to nebyl, ba se mu ani nepodobal, to jen Markétčiny vzpomínky způsobily, že si myslela, že hoch zase zemře, ale to se nestalo. Ten už naopak stál i se starcem na druhé straně v bezpečí a volal policii. Markétka tam už byla taky a hned se ptala, zda jsou v pořádku. Markétka chlapce neznala, on jí však až moc dobře. Dlouho s ní už nemluvil a ona by ho už po takový době asi ani nepoznala. I přesto že se Filip s Markétkou pohádal, ji nikdy nepřestal mít rád. Ona však nikdy necítila to co Filip. „Jsi to ty, Filipe?“ zeptala se po chvíli Markétka. Filip přikývl a Markétka se mu vrhla kolem krku, jako to dělávala, když byla malá. „Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě chovala, jenže jsem si nikdy neuvědomila, co pro mě znamenáš a jak tě nikdy nechci ztratit“ Filipa překvapila náhlá změna z neznámého chlapce na nejlepšího přítele, ale byl rád, že má svou Markétku zase u sebe, i když si byl vědom toho, že ji nejspíš nikdy v životě nechytne za ruku a neřekne, že ji už dlouho tajně miluje. Potom přijela policie a pro jistotu i záchranka. Starce museli ošetřit. Od pádu měl pár pohmožděnin, přesto cítil jen štěstí a hluboký dík. Nebýt Filipa už by tu asi nebyl. Ten byl taky moc šťastný. To že ho Markétka poznala, nebylo pro něj jediné překvapení, ale i to že si uvědomila, že nechce, aby byl Filip jen kamarád. A než se Filip stačil rozkoukat z nově obnoveného přátelství, tak ho něžně políbila. Pak si oba vzpomněli, co že je za den a jaký měli štěstí, že tu spolu můžou být, tak se rozhodli, že se oba půjdou podívat na místo, které měl Roman nejraději. Kousek za městem byla louka a u ní malý potůček. Tam to měl Roman nejraději, vždycky je tam brával a pouštěl s nimi loďky z papíru. Teď tam Filip i Markétka stáli ruku v ruce a vzpomínali na Romana s láskou.