Před smrtí

V ruce držela platíčko prášků na spaní a přemýšlela… Mám, nemám? Stojí mi za to? Vyloupla jednu tabletku a položila ji před sebe na stolek. Mám, nemám? Třeba na mě čeká něco lepšího… Asi ne… spolkla první prášek. Teď už měla víc odvahy, spolkla jeden a ani to nebolelo… Dám si další! Nebo ne? Mám, nemám? Podvedl mě… Mělo to být navždycky a on se teď tahá s tou kurvou… Z koutka oka jí vytryskla slza a ona věděla, že když si dá teď další tabletku, bude jí líp… On- její kluk. Myslela, že to bude navždycky a on se tahal s její spolužačkou, kamarádkou… kamarádkou? Kamarádky todle přeci nedělají. Teď už se jí po tváři kouleli slz jako hrachy. Proooč? Křičela v duchu, ale nahlas nevydala ani hlásku. Byla malátná, lehká a šíleně naštvaná. V hlavě jí hučelo: promiň, ale já jí miluju, chtěli jsme tomu oba zabránit, ale bylo to silnější. Prosím, pochop to. Nebuď nespravedlivá, to se může stát, že se lidé přestanou milovat. Zasloužíš si někoho lepšího.
Ty oči, ty jeho modré oči… Promiň, odpusť, bude líp… Bude-tam!!!! Spolykala zbytek prášků, lehla si na záda a ruce si položila na břicho. Jak jí mohl nechat zrovna teď, teď… Hladila si břicho a pomalu usínala. Navždycky.