Apeus

Temnou ulicí procházela rychlím krokem smutná dívka.Ve světle pouliční lampy se na její bledé tváři zaleskly slzy, padající z jejich smutných, modrých očí.
Dobře věděla kam jde, a taky byla pevně rozhodnuta o tom, co udělá.

Zahnula za roh polorozbořeného domu a dala se téměř do běhu po úzké cestě vedoucí podél hřbitovní zdi. Za starou lípou byla ve zdi díra. Tou nyní dívka rychle prolezla. Pomalým krokem procházela mezi hroby. Dříve jí toto místo dokázalo uklidnit, ale dnes již ne, dnes jí už nic a nikdo nemohl pomoci.

Prošla alejí stromů, kolem sochy modlícího se anděla, až k opuštěnému starému hrobu.To bylo její oblíbené místo. Byl to starý, neudržovaný hrob, zarostlý trávou. Měl však velmi zvláštní náhrobek. Do skály byl hrubě vytesán nilský kříž. Snad proto zde tak ráda sedávala.

Pomalu z kapsy vytáhla malý, studený, lesklý plíšek. Chvíli na něj zamyšleně zírala. Před očima se jí promítly všechny ty hnusné věci dnešního večera - důvod proč je vlastně teď tady. Oči se jí zalily novým proudem slz. Celá se roztřásla, nohy jí vypověděly službu a ona klesla na zem, na kolena. Chvějící se rukou si vyhrnula rukáv z levého předloktí. Opřela si ruku o chladný kámen náhrobku. V pravé ruce svírala křečovitě žiletku, kterou nyní přiložila k obnaženému zápěstí. Ještě se ujistila, že je žiletka správně, a pak zvedla hlavu a pohlédla naposledy na oblohu plnou hvězd. Zavřela oči, na hustých řasách se zatřpytily kapičky slz. Pořádně zatlačila na žiletku.

Ostré hrany žiletky snadno splnily svůj úkol. Z ruky jí vystříkl gejzír krve a zašpinil jí její nádherné krajkové šaty. Krev stříkala prudce z rány a dívka cítila, jak se z ní pomalu vytrácí život.

Už nedokázala ani klečet. Lehce klesla k zemi, kde naposledy vydechla. Na rtech jí uvízlo ještě poslední slůvko - jméno člověka, kterého tolik milovala, ale který jí tak strašně ublížil.