Malířka: 2. kapitola

'Společnost se bavila. Místností se lehce nesla vůně šampaňského, doutníků a drahých parfémů. Ženy v přepychových šatech stály po bocích svých mužů, kteří spolu ve skupinkách horlivě debatovali. Číšníci v oblecích roznášeli na tácech mezi hosty vysoké čiré sklenice plné různých kvalitních nápojů a talíře s jednohubkami a dalšími pochutinami. Atmosféru dolaďovala tiše hrající vážná hudba.
V koutu místnosti u okna stála žena v jednoduchých černých šatech. Obličej jí rámovaly dlouhé hnědé vlasy, ve kterých se občas zaleskly rudé pramínky. Zpod černých řas se na svět díval pár čokoládových očí. Ruce měla sepjaté a položené na okraji okna.
Někdo ji zatahal za šaty. Shlédla dolů a uviděla malou holčičku v zelených šatičkách. Její modré oči na ni hleděly s otázkou. Žena se sklonila a pohladila ji po černých vlasech. Usmály se na sebe. Najednou se za ženou objevil pohledný muž a chytil ji kolem pasu. Políbil ji na tvář. Přitáhl si k sobě i malou holčičku a dal jí otcovskou pusu na čelo.
„Můžete nás, prosím, vyfotografovat?“ zavolal na fotografa, který postával poblíž a nervózně si upravoval kravatu.
„Řekněte sýr, moje princezny,“ řekl muž ženě a holčičce, když k nim přistoupil mladík s fotoaparátem. Obě se rozesmály zvonivým smíchem.'

Dívala se na fotku mladé rodiny a na tváři jí pomalu usychaly slzy. Tak moc se chtěla vrátit do té doby. Do doby, která byla plná smíchu, štěstí a pohody.
'Proč to vše dopadlo, takhle? Proč se to stalo? Tak kruci proč?' Rozzuřeně zmačkala fotku a chtěla ji hodit do koše. Už měla napřaženou ruku, když se zastavila a uvědomila si, co dělá. Rychle ruku stáhla a fotku začala rovnat. Pohlédla na krásnou ženu na fotce a usmála se. 'Tak hrozně mi chybí…' Stočila pohled na muže a začala se nekontrolovatelně třást.
'Ten parchant… Ten hnusnej idiot…' Soptila v duchu. Nepříčetně vzala fotku a roztrhla ji na dvě části tak, aby na jedné byla žena s holčičkou a na druhé muž. Vstala a přešla k nočnímu stolku, kam položila polovinu fotky, na které byla žena a dívka. Z šuplíku vzala zapalovač. Stále ho tu měla, přestože už dávno přestala kouřit.
'Teď by se cigáro hodilo…' pomyslela si a škrtla zapalovačem. Rozhořel se malý plamínek a Leyle k němu přiložila podobiznu muže. Pomalu, téměř požitkářsky, ji pálila. Obličej si nechala nakonec. Sledovala, jak ho zachvacují plameny, a nepěkně se ušklíbla.
Vrátila zapalovač na místo a rozhodla se zajet do města. V domě stejně chyběla spousta věcí a při té příležitosti si může koupit cigarety.
Přešla z domu do garáže a nasedla do svého černého BMW. Měla ráda eleganci a černou barvu. Toto auto bylo jako stvořené pro ni. Nastartovala motor a vyjela na venkovskou cestu.
Do města to naštěstí bylo pár kilometrů, takže se brzy ocitla mezi domy. Lidé se za jejím autem otáčeli, ale nevšímala si toho. Dojela k obchodu a zaparkovala. Když vystoupila, několik mužů po ní střelilo pohledem. Vešla do budovy, vzala si košík a začala procházet mezi regály.
'Nějaké brambůrky… Hm, mouka doma taky není. Mohla bych třeba něco upéct… No raději ne, dobře si vzpomínám, jak to dopadlo posledně… Chtělo by to i nějaké vínko…' Vybrala si láhev toho nejdražšího vína v obchodě a přešla k pokladně.
Prodavač ji sjel chlípným pohledem a začal markovat její nákup. Když se dostal k láhvi s vínem, znovu ji sjel pohledem a zeptal: „Je ti už osmnáct, děvenko?“ Leyle téměř zaskřípala zuby a z peněženky vytáhla řidičský průkaz. Podala ho prodavači. Ten si ho prohlédl a s překvapeným výrazem se zarazil nad jejím jménem. Leyle mu ho vytrhla z ruky. Než stačil něco říct, hodila mu peníze před kasu a odešla.
Když došla ke svému autu, uviděla, že se o něj opírá nějaký mladík. Usmál se, když ji uviděl, a ona se v odpověď zamračila, což jeho úsměv ještě rozšířilo.
„Ahoj, máš úžasné auto. Nemohl bych se jím projet, prosím?“ řekl, když k němu Leyle přistoupila, a opět se zářivě usmál.
Byl hodně vysoký. Podle oblečení a mozolnatých rukou to vypadalo na syna některého místního farmáře, ale jeho zelené oči sršely důvtipem. Hnědé vlasy mu cuchal vítr.
„Ne,“ odpověděla Leyle pouze, nastoupila a bez dalšího slova nastartovala.
„Tak možná příště,“ křikl na ni ještě, než odjela.