Tajemství sedmi náhrobků

Netušila jsem, jak jsem se ocitla právě tam. Připadalo mi, že na to místo patřím odjakživa, neznala jsem svůj původ, ani co bylo předtím. Nebyla jsem ani šťastná, ani smutná. Prostě jsem jen byla… Tam… Šedé mraky táhly krajinou, kde zpěněné vlny omývaly skalnaté pobřeží a jejich šumění byl jediný zvuk proplétající se mezi kamennými kříži, náhrobky a sochami padlých andělů. Ty chladné tváře byli mými jedinými společníky. Bylo v nich vepsáno všechno. Žal, smutek i naděje v lepší zítřky. Každý náhrobek vedle sebe měl nějakou sochu, kromě jednoho. Marně jsem se ptala němých andělů, proč to tak je. Přesto mě k opuštěnému náhrobku přitahovala jakási mocná síla, stejně jako můru vábí světlo plamene.

Jednoho podzimního dne se právě u toho náhrobku objevila cizí postava. Nikdo sem nechodil, proto mě to zarazilo. Schovala jsem se za jednoho z kamenných andělů a napadlo mě, jestli ty kamenné oči bez života mohou vidět, to co já. Cizinec na sobě měl černý plášť, na který spadaly prameny světlých vlasů. Čekala jsem, co se bude dít, ale jen tam stál, tak jsem se odvážila blíž. Obešla jsem náhrobky, abych mu viděla do tváře a najednou jsem věděla, že toho muže znám. Stála jsem naproti němu a on ani nezvedl hlavu. Vůbec nezaznamenal mou přítomnost. Pak položil k náhrobku kopretinu a odešel. Sledovala jsem jeho postavu, dokud nezmizela z obzoru.

Druhý den přišel znovu. Tentokrát jsem se neschovávala, ale stála jsem mezi kříži v očekávání, že si mě všimne. Jeho pohled však přejel místo, kde jsem byla, jako by bylo prázdné - snad jen na chvíli se zarazil, ale pak zrak sklopil k náhrobku, stejně jako včera. Byla jsem zklamaná. Tolik jsem toužila, aby na mne promluvil a řekl mi, odkud se známe. Přistoupila jsem k němu, ale nevnímal mě. Už jsem chtěla něco říci, ale všimla jsem si slz, které mu tekly po tváři. Jen tam stál a plakal… mlčky, bez jediného zvuku. V tom okamžiku jako by se mi vrátila ztracená paměť. Vyjížďky na koni, bezstarostný smích, bláznivá radost z prvních setkání, kytička kopretin, rozloučení a sliby, cesta za štěstím, loď a ta bouře… Všechny ty obrázky mi prolétly hlavou v jediné vteřině a já si uvědomila, kdo jsem. Ten náhrobek je můj…

Víc než poznání, že jsem mrtvá, mě však zasáhly mé znovu nalezené city. Stála jsem vedle toho muže neschopna cokoliv udělat, jen jsem sledovala, jak pokládá k náhrobku již druhou kopretinu a odchází. Najednou mi společnost nemluvných andělů nestačila. Doufala jsem, že se i zítra objeví ten, díky kterému jsem si vzpomněla na svou minulost.

Přišel…

Mezi prsty držel sněhobílou kopretinu a jeho obličej byl bledší než obvykle. Stál se skloněnou hlavou u místa, kam mě pohřbili. "Antonio," zašeptala jsem. Jeho pohled se na okamžik zvedl, jako by opravdu něco zaslechl, ale pak se zase zabodl do náhrobku. Jeho tichý pláč mi rval srdce. Byl smutný a já s tím nemohla nic dělat… Pokusila jsem se setřít slzy z jeho tváře, ale kapky slané vody zůstaly na místě. Přesto sebou Antonio trhl a rozhlédl se kolem. Vypadal překvapeně a jeho oči se náhle rozzářily. "Lauro!" vykřikl a na jeho rtech se usídlil slabý úsměv. "Já… vím, že tu jsi. Cítil jsem tě, určitě tu jsi teď se mnou." Pak schoval tvář v dlaních a rozvzlykal se. "Myslel jsem, že jsem tě ztratil,ale teď jsem tě znovu našel. Už nikdy neodejdu, jen mi dej znamení, že tu opravdu jsi!" Mokré oči upřel na náhrobek a pak se rozhlédl po okolí v tichém očekávání. Pohladila jsem ho po tváři a políbila ho…

Loď, která ztroskotala na ostrých skaliskách, se nikdy nepodařilo vyzvednou ze dna a po nehodě zůstalo sedm mrtvých, kteří byli pohřbeni na břehu moře. Sedm náhrobků chráněných šesti sochami andělů se tyčí proti temnému nebi. Jen jeden z nich žádného anděla nemá. Místo něj stojí vedle náhrobku socha kamenných milenců, kteří společně drží jednu kopretinu.