máma brzo příjde

Maminko já taky umřu? Ptalo se mě to škvrně a já mu vysvětlovala, že každý jednou umře. Držela v ruce krabičku s mrtvým křečkem a slzičky se jí koulely po tváři. Položila ho do díry v zemi a hodila na ni kopretinu. “Teď už spinká, mami, můžeš ho zasypat.“ Odešla a já zahrabala toho tvorečka v krabičce od čaje.

„Mami já umřu?“ ptá se mě moje holčička. „Jednou ano, zlatíčko, ale bude to za hodně dlouho“ s úsměvem utišuji moji malou holčičku.

„Mami já umřu.“
„Neumřeš!“vysvětluji mojí malé holčičce. „Budeš tu dlouho a budeš jednou houpat na kolenou svoje vnoučata jako já budu za pár let houpat tvoje děti.“
„Mami já umřu.“
„Neumřeš!“ Křičím… řvu.. proklínám…
„Mami já umřu.“
Ve chvíli když jsem držela její bezvládné tělíčko mi došlo, že jsem neutěšovala ji, ale sebe. Ona věděla, že umírá. Byla mi oporou aniž jsem to uměla ocenit. To já se neuměla smířit s tím, že ji ztrácím.
Hodila jsem kopretinu na černou rakev. „Teď už spinká…. Můžete jí zasypat.“ Morbidní věta na rozloučenou, ale co víc říct, když ztratíte smysl života. Snad jen …“Počkej na mě andílku, máma brzo přijde..“