Dvě dívky

Všude bylo pusto, domy, které ještě předchozí den obývali lidé, byly prázdné. V ulicích poletovaly papírky a vítr je odhazoval do všech koutů. Nazbylo nic, zhola nic...jen smrt, temnota a nekonečné ticho a prázdnota. Nikde nezpíval ani jeden ptáček, listy byly hnědé bez života. Vzduch byl cítít kouřem a hnilobou.
Náhle se v jedné ulici ozval divný šramot, jakoby na sebe narážely dva železné pláty. Pokud byste tam stáli, cítili byste na tváři horký vánek a vzrušení, co se děje.
Do ticha se ozvaly kroky...a v ten okamžik do ulice vešly dvě dívky. Špinavé od prachu a unavené.
Divka vlevo měla hnědé vlasy, protkané červenými pramínky, hnědé oči bystře pozorovaly okolí. Na ramenou měla černý kabát až na zem, pod ním bílé šaty, které byly na koncích spinavé a roztrhané na cáry. Byla bosa a jemně našlapovala na zem, při každém kroku se jí na zádech pohybovala křídla, bílá jako padlý sníh. Kdykoliv se dívka lekla nějakého zvuku, tak se křídla rozevřela. Křídla byla obrovská a vystupovaly velice jasně kontury peří.
Dívka v pravo měla dlouhé černé vlasy jako eben. Černé šaty povlávaly ve větru. Hnědé oči měla rozmazané a po tvářích ji zasychaly slzy, které byly černé. Na zádech jí také čněla křídla, ale poněkud jiná. Byla černá jako noc a o něco menší než druhé dívky.
Odevzdaně postupovaly ulicí a nahlas odříkávaly modlitbu. Co krok, to slovo...
Pevně se držely za ruce a plakaly...dívaly se na okolní temnotu a smrt. Oplakávaly každého mrtvého, kterého našli a modlily se za jeho duši. Na své kruté cestě vídaly mrtvé nemluvňata i děti. To vše způsobili lidé...jen oni sami. Svou zlobou, chamtivostí, lhostejností. Bůh se již nechtěl dívat na ty domýšlivé zplozence, na jeho syny a dcery, které on sám stvořil.
Proč zrovna tyhle dvě dívky? Ani ony samy nevědely, proč si vybral zrovna je. Měly svět vyčistit od předchozího zla a začít znovu, ale jak začít, když zde nic nezůstalo? Obě dívky Boha neuznávaly, měly své patrony. Panenku Marii a Gabriela, každá se modlila k tomu svému..., ale přesto všechno si je Bůh vybral. Možná aby je potrestal. Jedno je ale jisté, bloudí tím nekonečným světem, kde nic nežije a musí se pomodlit za každého...
Nepijí, nejí ani nespí...celé dny a noci jejich bosá chodidla našlapují po prašných cestách a necítí bolest.
Dívky vnímají jen smutek a žal...
A tak ruku v ruce jdou vstříc svému osudu a úkolu...navždy spolu jak si to plánovaly....
Pro Pájinku, mého anděla a ochránce...MILUJI TĚ a přeji Ti vše nejlepší k narozeninám...
Tvá Ameely Loinen Nariel