...víla v zapomnění...

Otevřela dveře a vyšla ven, tolik potřebovala cítit vlahý vánek na své tváři. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Kdesi slyšela zpívat a štěbetat ptáky, jejich slastnou milostnou píseň. Nevěděla kam jít, ale věřila, že ji nohy zanesou na místo, kde bude sama. Bezmyšlenkovitě vykročila...černá sukně za ní povlávala a kopírovala pohyb těla. Jmenovala se Ameely, ale připadala si, jako by žádné jméno neměla. Přestávala věřit, že je vůbec někým, netušila zda je ještě naživu. Připadala si tak mrtvá, bez emocí, slz anebo třeba radosti, ruce měla chladné ačkoliv bylo léto. Co se to probůh děje?...ptala se sama sebe, ale věděla, že odpovědi se jí nedostane a také nedostalo.
Během pár měsíců ztratila vše na čem ji v životě záleželo. Nejdříve odešel Patrik...bez varování a výčitek spáchal sebevraždu. A teď? Ztratila i Páju...Jsem tak hloupá! křičela v duchu, nenáviděla se, tolik ublížila milované osobě a proč? Protože jí chtěla pomoci, bohužel naprosto nesprávným způsobem. A za chyby se přece platí, nebyla malá holčička a moc dobře věděla, že to tak je. Ale stejně v hloubi duše neustále doufala, že odpustí a vrátí se. Objala by ji a milionkrát by opakovala jedno slovo ,,Promiň".
A jak tak procházela přírodou, které již také dochází dech, zamyslela se nad tím, proč je vlastně tady. Proč musí žít tenhle mizerný život a utkávat se sama se sebou. Protože vnitřní boje jsou ty nejtěžší....a ona to moc dobře věděla. Mnoho měsíců tak urputně uvnitř nebojovala jako teď. Kdykoliv viděla auto nevěděla, jestli skočit... nikdy to neudělala, protože přes všechno to trápení měla život ráda. Milovala vše okolo...stromy, zvířata, oblohu a slunce. Milovala vše, co je dílem přírody, protože jen příroda ji dokázala vždy pomoci.
Vítr šeptal sladká konejšivá slova a vkládal jí je do vlasů, ptáci zpívali a zrychlovali jí tep a zem pod nohami jí dávala pocit, že stále žije. Kráčela po cestě, kterou si v duchu představovala, jako cestu životem. Tak dlouhou, klikatou a s mnoha uličkami, které se odpojovaly, ale stejně se dřív nepo později setkali s hlavní cestou. To je osud...takhle si ho alespoň představovala.
Věděla, že ačkoliv se cítí hrozně osamnělá, není sama...rodina ji podrží. A jedním přátelstvím, které se nepodařilo svět nekončí. Věděla to, ale prázdnota je horší a průbojnější jak rozum, dává o sobě lépe vědět, palčivě bolí a vhání slzy do očí.
Láska a přátelství...do lásky se vrháme ačkoliv víme, že se můžeme spálit. A i když se spálíme sebevíc, jako smyslu zbavení se bez soudnosti a studu zamilujeme znova. Je to důkaz toho, že bez lásky nelze žít. Ameely velkou lásku ztratila, ale dále vyhledávala někoho, kdo by ji miloval...nikdy jí nikdo nenahradí Patrika. Vždy zůstane v jejím srdci jako ten, kdo ji požádal o ruku..., ale láska tu je. A nevědomky ji všichni vyhledáváme...a ačkoliv ztratíme někoho blízkého, musíme hledat dál, protože bez lásky zvadneme jako růže. A jen s láskou budeme moci žít...
Láska je vodou a chlebem našeho života...nesmíme ji zatratit...
A s tímto vědomím i ona dál žije...směje se a snaží se žít, tak jak jí to osud dovolí. A chtěla by mít nádherný a dlouhý život, který stráví po boku někoho, kdo ji bude milovat takovou jaká je...