Zvláštní Výlet

"Vetšina vyprávění začíná slovy 'Jednoho dne'. Také bych ráda začala obyčejné vyprávění, ale to bohužel nejde. Tenhle příběh totiž není obyčejný..."

Padám. Padám a nevím kam. Nevím kdy, kde, proč a jak. Vím jen co se stalo.
Probrala jsem se až na nějakém neznámém místě. Musím přiznat, že jsem nikdy neviděla tolik zeleně. Kam oko dohlédlo, rozkládaly se široké pásy luk a lesů, v nichž bylo nepřeberné množství květin, a ta vůně! Vůbec se nedivím motýlům, kteří jsou tím sladkým vábidlem omámeni. Chvíli jsem opravdu byla tiše a jen naslouchala těm pár živočišným pudům, co se v člověku ještě zachovaly. Nakonec jsem ale nevydržela a bláznivě se rozběhla do náruče přírody, která se mi otevřela. Ve chvíli jsem úplně zapomněla, že ani nevím, kde jsem. Nedivte se! Ocitla jsem se na kraji listnatého lesa, pod kterým se rozléhalo hluboké zelené údolí. Přes celý obzor se táhly azurové hory, špičkami zahalené ve sněžně bílé mlze. Zlaté paprsky poledního slunce se dotýkaly všeho, na co dosáhly až celá ta scéna vypadala jako přírodovědný dokument. Čerstvý vzduch mi zprvu spálil celé plíce, na něco takového vůbec nejsem zvyklá, ale bylo to, jako kdyby jste našli ráj na Zemi.
Nadšeně jsem sebou plácla do trávy a zaklonila hlavu, abych mohla tvář nastavit slunečním paprskům. Slastně jsem zavřela oči a když jsem je znovu otevírala, naskytl se mi velmi zvláští pohled. Nade mnou se nakláněla chlupatá bytost s obrovskýma očima, které na mě poulila. Dvakrát to mrklo a než bys řekl švec, bylo to pryč. Když jsem si sedala, ještě jsem zahlédla huňatý ocásek mizící ve velmi nenápadné díře mezi stonky trávy.
Ještě toho večera, když jsem již najedená rozdělávala oheň, jsem si usmyslela, že ze svého bloku, který měl původně sloužit spíše ke hrám krátícím dlouhou cestu autobusem, udělám pozorovací výzkumné poznámky. Jak postupně slunce zapadalo a já ležela ve spacáku, přemýšlela jsem o tom, co se mi přihodilo. Někdy touhle dobou jsem se měla s ostatními ubytovat v hotelu daleko v Itálii a místo toho jsem se propadla – sice do ráje – ale naprosto bez životních prostředků. Až mi dojdou zásoby jídla a pitné vody, teprve bych chtěla slyšet definici slova ráj. A s tou nejhorší myšlenkou jsem vplula do země snů.

Ráno jsem se probudila tak rozlámaná, jako nikdy ale zato plně rozhodnutá prozkoumat, co půjde. A co nepůjde, za tím půjdu já! Jako první úspěch jsem považovala nález šesti druhů květin, které neznám. Zakreslila jsem jejich náčrtek a připsala něco o nich. Ale to nejdůležitejší mi stále unikalo. Kde žije ta pozemní veverka?
Po odhadem tak hodině, jsem objevila ono záhadné doupě v zemi. Sedla jsem si poblíž a celý den jsem strávila pozorováním těchto podivných zvířat. Zjistila jsem, že se živí menšími hlodavci ale i houbami a že loví ve dne. Myslím, že tam mají mláďata. Samička, to je ta o kus menší a v mnohem méně výrazných barvách, se za celý den objevila sotva jednou, a to jen na chvilku – zřejmě vyhlížela svého partnera s potravou. Zato sameček byl na cestě za potravou a zpět nejméně padesátkrát. Nedokážu si představit, co to musí být za žrouty...
Ten den večer jsem narazila dokonce na zvláštní kočkovité šelmy, naštěstí pro mne jsem je zahlédla jen z povzdálí. V mnoha znacích se podobaly našim tygrům, pouze jejich barva byla jakási jiná. O odstín tmavější pruhy na zeleném kožichu sice vypadaly velice zvláštně, ale v jejich přirozeném prostředí se dokázaly výborně skrýt.
Sotva mi ty zelené šelmy zmizely z očí, vrávoravě jsem se navrátila do svého provizorního tábora a pro jistotu jsem hodně přiložila do ohně. Začínala jsem mít strach. Bylo tu příjemně a daly se tu pozorovat zvláštní druhy zvířat a rostlin ale jedna věc tu chyběla. Něco známého a blízkého. Totiž člověk.

V noci se mi zdál sen o nějakých lidech, na které jsem volala a oni mi nerozuměli. Vypadali dost zvláštně... Ale co, byl to jen sen.
Začínala jsem bláznit. Potřebovala jsem lidi a hlavně s někým mluvit. Monology, které jsem vedla se svojí ochočenou žábou ve sklenici mě začaly nudit. Sbalila jsem tedy ráno svůj batoh a vyrazila směrem k horám. Tam by někdo být mohl. Jen tak z nudy jsem za posledních pár dní mapovala okolí a došla k zamyšleníhodnému závěru. Louka a řeka, která tekla kolem, dávaly dohromady obrazec, ale ne ledajaký. To, co mě šokovalo, byla totožnost znaku s tím, který u nás nazýváme PENTAGRAM, nebo-li pěticípá hvězda. No, ale i takové náhody existují, snad...
K večeru jsem zaslechla hlasy. Plížila jsem se pomalu blíže a spatřila několik lidí světlé pleti, jak skládali dřevo, zřejmě na oheň. Dej si pozor, říkala mi opatrná, ale já jsem myška zvědavá a musela jsem vědět, co jsou zač. Vypadali velice přátelsky a mluvili mezi sebou řečí, která se podobala francouzštině. Riskla jsem všechno a vyšla ze své skrýše za keři. Šest mužů se jako na povel otočilo a když spatřili mé oblečení, pár kroků uskočili a vytasili nějaké špičaté oštěpy či co. Snažila jsem se je uklidnit a naznačila jsem, že jim daruji svou ochočenou žábu. Nakonec pochopili a přišli blíže. Plácali mne po zádech a něco mezi sebou říkali. Jeden z nich pak zvedl ruku k ústům v gestu jídla. Ihned mi to došlo. Horlivě jsem přitakala a těšila se na teplé jídlo. Když jsme vyrazili skrze vyšlapané cesty, prohlížela jsem si své společníky. Pokud to přeci jen byl nějaký kmen lidí, byli dost blízko modernějšího žití. Něco, jako když lidi přesídlili z jeskyní do vesnic.
Dorazili jsme za několik minut. Ve středu vesnice se nacházel obrovský plac, na kterém bylo ohniště a všude kolem spousty dřeva, kotlů a různých nástrojů, které jsem buď vůbec neznala, nebo nedokázala pojmenovat. Posadili mě na jeden otesaný kmen u ohniště a odešli pryč. Se mnou zůstali jen dva mladíci s velkými oštěpy. Skoro až budili hrůzu. Naštěstí už se vraceli ostatní obyvatelé a v čele se nesl tlustý jedinec s obrovitou čelenkou pavího peří. Skoro jako indián. Usedl ke mně a dlouho mne pozoroval. Nakonec kývl a naznačil stejné gesto, jako můj průvodce předtím. Mohlo znamenat jediné – jídlo. V tom mě popadli ti dva, co stáli za mnou a vlekli mě ke kotli vařící vodu. Začala jsem křičet a smýkat se. Snažila jsem se osvobodit. Něco na mne volali ale já nevnímala. Až se mnou zatřásli a já uslyšela známý hlas...
...probuď se! Co se ti stalo? Ječíš jako na lesy!“
S hrůzou jsem si všimla pěti zvědavých párů očí svých přátel. Jsem v autobuse. Jedu do Itálie. Jsem ... na Zemi a v bezpečí.

Pevně doufám, že se mi to jen zdálo a že se nikdy nesetkám s kanibaly...

"Někdy nám náš svět nestačí a proto tvoříme svůj vlastní. Může se ale stát, že se začne chovat jako realita – nedá se kontrolovat."