Before It Starts Again

Držel ji za rukáv červenýho svetru (toho pitomýho červenýho svetru za pětikilo) a vláčel za sebou.
Křičel a nadával a ona dělala totéž, jen každej z jinýho důvodu.
Jaká muzika by hrála, kdyby byl tohle film?
Mrsknul s ní na postel, klekl si a pořád opakoval tu samou větu, tentokrát tišeji a s větší naléhavostí.
„Já jsem to vrátil.“
„Doprdele, já ti vůbec nerozumim! Cos vrátil?!“
„Musíš to teď udělat jinak. Vrátil jsem to. Jen to tentokrát nepokaz, prosím. Jestli ti na mně záleží...“
„Cos vrátil?!“
„Prosím, nepokaz to,“ vydechl zoufale a zmizel snad ještě rychleji, než se objevil.

* * * * *

„Sluší ti to,“ pochválil jí svetr a přátelský polibek na tvář doplnil už-ne-tak-přátelským pohlazením po zádech.
Odtáhla se.
Jen to tentokrát nepokaz.
„Nechci v tom pokračovat,“ řekla bez rozmýšlení, a jediný, koho tím překvapila, byla ona sama.
„Proč?“ zeptal se chladně.
Pokrčila rameny a rozesmála se. „To je na tom právě to vtipný, já... Já nevim.“
„A jaká muzika by hrála teď?“
„Možná nějaká slátanina od Jamese Blunta?“
„Myslíš něco, co ještě podtrhne absurdnost týhle situace?“ povzdychl si míň vesele a víc smutně a šátral v kapsách po cigárech. „Ser na to a pojď se mnou. Slibuju, že ti nepustím Jamese Blunta... Udělám ti to tak, jak to máš ráda... Zajdem k Číňanům na něco dobrýho a pak tě hodím domů. Nebo můžeš zůstat u mě, jak budeš chtít. Ale neodmítej mě, když ani nevíš, proč to děláš.“
„Musím to udělat jinak.“
„Co musíš udělat jinak?“
„Já nevím!“
„Kočičko, vůbec ti nerozumím, ale jestli to chceš jinak, můžeme to udělat jinak. Zajdem koupit cédéčko toho zasranýho buzíka, rozdáme si to v autě a k večeři si třeba objednáme pizzu... Je to dostatečně jinak? Koukni se na mě...“
„Říkal, že to vrátil, že musím něco udělat jinak, byl hrozně zoufalej, a...“
Nenechal ji domluvit a políbil ji, stejně jako ve filmu. Ale žádná muzika u toho nehrála.
„Je to dostatečně jinak,“ kejvla a cupitala vedle něj až na parkoviště.

* * * * *

„Jsem zrovna v kabince. Zkouším si svetr. Červenej, dlouhej až pod zadek, je sice za pětikilo, ale dělá mi hezčí – “
„Myslíš ten svetr, kterej z tebe před chvílí ten bastard strhal, a kterej se teď válí zmačkanej někde za postelí?“
Zatočila se jí hlava. „Jo.“
„Víš, jaká muzika by teď hrála?“
„Southpaw. Dirty rock.“
„Mělas to udělat jinak...“
„Kde jsi? Musím tě vidět. Potřebuju s tebou mluvit.“
„Už je pozdě.“
„Zavěsil,“ hodila skleněný pohled po tom bastardovi, který jí před chvílí –
„Zůstaň tady...“
„Tohle je špatně! Zase je to špatně... Ale třeba ještě není pozdě,“ zašeptala.
And all this shit starts again.

* * * * *

„Můžu dál?“
„Proč bys asi nemohla,“ usmál se a sklonil se, aby ji políbil.
„Placebo?“
„Baby, did you forget to take your meds?“
„Já to doopravdy nechci pokazit.“
„Lásko, co nechceš pokazit?“
„Nechci, abys to musel vracet. Nechci přemejšlet, co udělat jinak, chci zpátky na úplnej začátek a dělat jen správný věci. Nechci se bát, že tě zase ztratim. Já už tohle nevydržim.“
„Neztratíš mě.“
„Co kdybych... Co kdybych šla vrátit ten svetr, a dělala, že nikdy neexistoval?“
„Co kdybys jen přestala šoustat s tim druhym?“
Poslušně přikývla, zatvářila se kajícně a hned druhý den ráno šla vrátit svetr.

* * * * *

„Jsem zrovna v kabince, zkouším si novej svetr. Je žlutej a má obrovitánskou kapucu...“
„Aha. Ty jsi u něj, viď?“
„Cože? Říkám, že jsem zrovna v kabince a...“
„Dělám si legraci. Počkám na tebe před obchoďákem, lásko, mám pro tebe překvapení.“
„Dej mi pět minut,“ řekla a rozloučila se. „Čeká na mě venku, musim jít.“
„Uvidíme se večer?“
Co kdybys jen přestala šoustat s tim druhym?
„Ne. Nechci v tom pokračovat. Asi nejsi překvapenej, protože já taky ne...“
Hodila na pult žlutej svetr s obrovitánskou kapucou a vytáhla kreditku.
„Ani ne. A muzika?“
„Závěrečná. Něco psychadelickýho. Až vyjdu ven, začne pršet a spustí se titulky.“
A tak vyšla ven, začalo pršet a spustily se titulky. Ale on nikde.
Tohle byl úplnej začátek. A od tý doby nesnášela překvapení.