-bez názvu-

Můj další stesk po ničem, moje další prázdnota… Moje navždy nezahojená rána… Jedna z mých bolestí, které se nikdo nedozví… Moje další zklamání, které jsem asi tentokrát nečekala… Zase se ozývá moje naivní stránka, moje naivní já se vrací.. Proč? …Aby dostávalo další rány, které nikdy nebude moci vracet, protože bude tak ublížené a zklamané, že toho nebude schopné ..

… Pro Tebe, ač vím, že Ti to asi nikdy neukážu… A nikdy Ti to nebudu schopná říct z očí do očí… Ani napsat… nebo snad nebudu mít příležitost?
Možná by to byl nevděk /určitě/, protože já Ti mám být za co vděčná. A vím to.

Situlace posledních dnů/týdnů mě zdřejmě dovedla až sem.. Možná ale, že to je jen moje zklamané já, které se potřebuje vypovídat… A vzpomínám si na den, kdy jsi mi řekl, že na téhle listině být nechceš…Dokonce nebudeš…Ale je to tady..

Vždycky jsi pro mě byl někým vyjímečným… Někdo, kdo je jiný, než většina…
Tvoje slova, názory… Tvé myšlenky a přání. Tvoje sny a představy… Tě dělala někým, kdo pro mě byl téměř dokonalým…
Kam se to podělo? Kde je můj obdiv a má láska? /bohužel nevím/. Dokázal jsi téměř nemožné… Pohřbít mou důvěru. Která je u mě spíš vzácností. Svěřila jsem Ti moje srdce, s kterým jsi na konec nenaložil dobře…
Kdysi jsi mi slíbil, že mě nikdy neopustíš… Co to teda děláš? /Kdybych věděla, že jsi právě ted‘ št’astný…neměla bych důvod ani k jednomu slovu,které jsem tu napsala..Naopak, byla bych st’astná i za tebe. Ale ty sám říkáš, že nejsi…Tak kde je ten, za kterého ses vydával? Protože ten by tohle nikdy neudělal…/. Tvůj sen o princezně..byl tak krásný a naivní. Měla jsem ho ráda, jako v pohádce.… I ten je pryč./Ten kterého jsem si myslela,že znám, by se takhle nezachoval…Koho jsem si myslela, že znám? Už sama nevím./
Kde je moje představa o Tobě? Už je pryč? …Zdá se být.
Na žebříčku hodnot v mém srdci jsi klesl, jak jsi mohl… A to /pro Tebe/ jen za dvě věci, které jsi někdy řekl a možná už si to ani nepamatuješ…Však pro mě za lež, kterou jsi napln’oval moje srdce… Měla jsem Tě za kamaráda… opravdového…Ale sám ses pohřbil do skupiny lidí, které jsou jen kolem mě a „mám je ráda“ jen za to, že tu jsou… Ne za to jací jsou. Takových jsou stovky, všude kolem.. Lidé, kteří se tváří jako kamarádi,ale jediné co od nich čekám, je nůž v zádech.Možná jsem trochu zaujatá, možná je to jen moje představa…

Ale…
Odpust‘, cítím se /jen/ jako něco, ne někdo… Jako věc,která má čekat v koutě a být št’astná za každou pozornost svého majitele… A to mě zran’uje víc, než jsem si dokázala představit. I já mám svoje srdce.

A jak že se mám? Dobře,děkuju za optání…/škoda, že se nikdo neptal/