Zlomená křídla 11 - Nečekané

Ellanor zabořila své špičáky za krční tepny mladého muže a slastí, jako když jíte něco velmi dobrého, téměř neslyšně občas zamlaskala. Ano, tohle jí dokázalo uspokojit. Když ji životadárná kapalina proudila do žaludku a kovová chuť jí okouzlila všechny smysly. Slastně přivřela oči.
Ovšem mladíka zabít nechtěla. Je to nepraktické, protože podle pravidel, musí mrtvoly vždy spálit, na což ona teď neměla náladu a čas, a proto sála jen do jeho bezvědomí, pak jej od sebe odtrhla. Byla stejně již nasycena.
Mladík se jistě za dvě hodiny probere a na všechno si bude pamatovat jako na zlý sen. Byl totiž opilý, takže svůj stav přisoudí alkoholu. A ranek na krku si jistě nevšimne a do druhého dne se stejně zahojí.
Ač se mohla být Ellanor zcela klidná, nebylo tomu tak. Celá se chvěla rozrušením. Sice si toho oko smrtelníka nemohlo všimnout, ale ona to cítila velice dobře a jiný upír by si také všiml.
Několik dnů totiž neviděla Azraela, což jí velice rozrušilo. Ač si to nechtěla moc připouštět, chovala k němu hluboký cit přátelství. Jak ironické, že upír, nemrtvý, který se nebojí smrti, pociťuje přátelství k Andělovi smrti.
Ach ta ironii života.
Ovšem Azrael nebyl jediný, kdo jí nepřidával na klidném spánku. Byl tu pak mladičký vlkodlak, Tristain, který zřejmě zabij jejího bratra a ona jej zatím nebyla schopna chytit.
Cítila hluboké selhání.
Samozřejmě, že neselhala. Bylo to prostě jenom tím, že na sebe kladla až příliš vysoké nároky, které tak rychle a snadno splnil. Stačilo by jí trochu více času a trpělivosti a celý problém by se vyřešil.
Toto ovšem Ellanor znatelně scházelo.
Čas a trpělivost.
Každý měsíc tu byl úplněk, kdy hrozilo veliké nebezpečí pro smrtelníky a ona tohle všem mohla zastavit. Číhat na vlkodlaka a zabít jej.
S povzdechem a mávnutím levé ruky odehnala všechny myšlenky ze své hlavy. Stála si husté černé kadeře do culíku, aby jí je vítr stále nefoukal do tváře, zahalila se pečlivě do teplé šály a kabátu a vyrazila k hřbitovu.
Sice necítila chlad jako smrtelníci, ale už si zvykla na příjemný dotek pleteniny a hřejivost kabátu.
Procházela čtvrtí Marais, která měla příhodný název. Znamenal totiž bažiny, které se zde dříve rozprostíraly. Ale i teď to byla jedna velká bažina, která vás zatáhla do svého nitra a už vás nikdy nepustila. Ovšem mohli jste v ní žít narozdíl od bažin v přírodě. Bylo zde množství památek na paláce ze 17. století, které nyní složily jako luxusní hotely. Kdysi zde také stávala pevnost a vesnice Bastilla.
Opravdová bažina, kterou Ellanor proplula neobvyklou rychlostí a elegancí.
Přesto jí cesta trvala o dost déle, než obvykle, protože šla oklikou přes onu bažinu. Chtěla se pokochat luxusem Paříže, protože běžně se spíše pohybovala v temnějších a méně navštěvovanějších čtvrtí, kde se nemusela skrývat. Kde ji hrozilo minimální nebezpečí od turistů. A hlavně, kde svou bílou tvář mohla schovat do černého oblečení, aniž by si vysloužila pohrdavé pohledy vznešených dam a pánů. Ale luxus jí stejně chyběl. Nikdy ho v dětství nezažila a když se z ní stala upírka, začala k němu tíhnout, i když na něj nedosáhla. Uspokojovala proto svoji potřebu alespoň pohledem a procházkou.
Přeskočí zíťku kolem hřbitova, jako již tolikrát a vydá se k hrobu svého malého lidského bratra. Bena.
Když k němu dorazí, čeká ji ovšem šok.
U hrobu stojí Azrael a spolu s ním Tristain.