"Jsi krásná,tak proč pláčeš?"

---->
„Jsi krásná,tak proč pláčeš?“
Prohlížím si praskliny ve zdech.Každou rýhu v týhle studený zdi.Mezi těmahle čtyřma stěnama.V týhle posteli…
…Blázen…
Hlavu mám plnou vzpomínek na to,jak jsi mne nechal samotnou a já to nezvládla.Opustil jsi mě a já krvácela.
Tvoje sladký polibky,silná náruč – to všechno mi má být zapomenuto.Odepřel jsi mi to jediné,pro co jsem ještě žila – odepřel jsi mi sebe.
Ty zdi jsou i po několika hodinách stejně ledové.Ledové stejně jako způsob,kterým jsi mě začal přehlížet.
Zarážet ten trn v mým srdci pořád hlouběji a hlouběji.
Tím,jak jsi mi celou dobu a po tom všem dával najevo,co všechno pro tebe znamenám – nic.
„Jsi krásná,tak proč pláčeš?“
Udělal jsi ze mě svého otroka.Otroka,který tupě následoval tvé kroky,otroka,kterého jsi neznal jménem. Znal jsi jen,jakou má tvář.
Surově jsi mi zabouchl dveře ke štěstí,zmizel jsi tak rychle,jak jsi se objevil.Tvé oči se staly chladnými,nedostupnými a mě každým dnem sráželo víc a víc,do tý zkurvený propasti,ze který jsem neviděla cestu zpět,to,jak jsi chytal do svých sítí jiné.
Držel jsi je tak,jak jsem toužila,abys držel mě,líbal jsi je tak,jak jsem si přála,abys líbal mne…
Byly krásné,té kráse jsem se nemohla vyrovnat.
Dosáhl jsi toho,čeho jsi chtěl,postupoval jsi stále výš a zraněné duše nechával za sebou.
Tehdy mi došlo,že jsi nevěděl,co miluji a naopak.Tehdy mi došlo,že jsem byla pouze obrázek do tvé výkladní skříně.-->
To nesnesitelný prázdno mi ubíralo i poslední zbytky rozumu…
A pak,pak jsem skončila tady.
Obrátím se na druhý bok a přede mnou je stejně bílá,popraskaná a špinavá zeď – jen z jiného úhlu.
…Blázen…
„Jsi krásná,tak proč pláčeš?“
Škoda,že ty jsi mi tuto otázku nikdy nepoložil. Škoda,že tebe nikdy nezajímalo,proč pláču.