They´ve fell in love in the kitchen

Jsem mdlá panenka. Nic mi nechybí. Mám naškrobenou sukýnku a mrkací oči a taky mašle ve vlasech. Jsem panenka s nažloutlou barvou a tlustýma ručičkama. Bylo to několik měsíců zpátky, několik jarních měsíců zpátky, když jsem vypadla z kočárku ubrečený holčičky do sněhový břečky na kraji silnice. A tys mě sebral a otřel kapesníkem, pamatuju si to, dal jsi mě do kapsy a tiše mi povídal, ať nemám strach.
A teď ležím na poličce, pokrytá prachem a ani ty oči už nemrkají. Nepovídáš mi, co tě potkalo a nový obrázky ukazuješ jiným. Ještě pořád jsem ta dokonalá panenka, ale mý místo v tvým životě už není.
Do bytu si každej pátek vodíš jinou holku, jednou brunetku a pak zrzku, ale každá roztahuje úplně stejně nohy a sténá. Na křesle, u okna, v kuchyni, na posteli. A taky sis přestal do hořkýho kafe dávat cukr a smetanu a popelem z cigarety si vždycky potřísníš košili a pak nadáváš. Ty tvoje nadávky! Ne, mlč prosím tě. A chlapecký rozmary, je to tak směšný, jak se chováš, nebaví mě to a myslím, že ani ty holky ne. Kolikrát jsem už musela poslouchat neúnavný bušení na dveře, hysterickej křik a nadávky, který jsem nesla za tebe. Nesu všechnu bolest světa, nesu všechen pláč, nesu všechnu špínu na tebe shazovanou. Nenávidím tě a zároveň nechci dovolit, aby ti nikdo ubližoval.
Řekni mi, kdy naposledy ses v klidu posadil a složil hlavu do dlaní, kdy naposledy jsi plakal, kdy naposledy sis osladil kafe, koupil košili, jen proto, že si chtěl, kdy naposledy jsi mě vzal do zahrady, kdy naposledy jsi otevřel okno a křičel do větru, že jsi našel tu pravou lásku? Ne, nechci to slyšet.
Mám tě ráda.