City of Blinding Light

Uvnitř necítila nic, pokud do 'nic' počítáme prázdno, nekonečno a temno. Světlé temno. Zní to tak... Naivně, a i přesto je to pravda. Takové prázdno snad cítí jen málokdo. Jako kdyby vás někdo prostřelil dělovou koulí a přesto by vám nic neudělal. Místo motýlů jí v břiše lítali supové, zahryzávali se do vnitřností, trhali je na kusy, a roznášeli po celém jejím vědomí. Místo mozku měla obrovský budík, který bez přestání tikal a zvonil a nedal se zastavit. A stejně to necítila. Nemohla pohnout nohama, rukama. Necítila to. Necítila nic. Udělala to špatně, všechno je špatně. Proč? Proč? Tolik otázek a tak málo odpovědí. Teď věděla jen to, že to byla největší chyba jejího života a že se nebude nikdy opakovat. Nikdy. Byla tak hloupá... Ale teď už taková nebude. Už ne. Bylo to tak krásné.. Pár col s rumem, pár ploužáků, polibků, sáhnutí vedle... Chichotání jejích kamarádek na záchodkách, když se 'líčily'. Jak jen jí lichotilo, když si uvědomila, že ji někdo neustále sleduje. Pohledem neustále hledala toho pozorovatele. A viděla ho. Učarovaly jí jeho zelené oči, tmavá pleť, mužná postava... A pak to jelo. Jeden tanec za druhým, odbila půlnoc. Nabídl jí odvoz, souhlasila. Vozovka se před nimi vlnila v nepravidelných liniích, míjeli stromy, které se jí v očích měnily ve spirály, oblouky, motala se jí z toho hlava. Otáčela se na svého vysněného řidiče, kterému na tváři pohrával přiopilý úsměšek. Líbilo se jí, jak se soustředí na řízení, napínají se mu svaly, oči mu nejistě těkají ze strany na stranu. Nakonec zatěkaly naposled. Stalo se to tak rychle. Najednou byla všude tma, před očima se jí míhaly skvrny, pocítila náraz, a pak to prázdno. Pozdě si uvědomila, že neslyší funění řidiče...