Vinný

Připadá mi to jako včera. Neustále vidím její vystrašenou tvář, ale už ne tak jistě jako dřív. Nikdy ale nezapomenu její poslední slova: „Sorry Ian“.
Tak jako dnes sedím v tomhle křesle, seděl jsem tenkrát v lavici a zoufale se díval na hodinky značky Swatch, když v tom přišla do třídy naše učitelka. Nevím, co měla na sobě, ani co říkala. Vím,že po jejím boku stála dívka nervózně těkajíc očima po celé třídě. Jmenovala se Tansu.
„Do Ameriky přijela v rámci výměnného pobytu“ říká paní Watsonová.
Byla krásná.
Po krátké, pro mě však nekonečně dlouhé době, jsme se seznámili. Následovalo pět měsíců…Těch nejkrásnějších v mém životě. Ale na poslední dva týdny bych nejraději zapomněl…
„Musím se vrátit domů,“ řekla Tansu jednou. Ano, vím, co mi řekla, ale mé srdce?!
Nechápal jsem, proč nás chtějí rozdělit. Slzy se mi draly do očí. Když to Tansu spatřila, snažila se mě utěšit. Já ale v zápalu vzteku křičel stále dokola „Vypadni,vypadni!!“
Zvedla se a odešla.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam potom seděl, ani kolik jsem toho později vypil v baru.Můj vztek s každým panákem sílil. Poté, co mě vyhodili z baru, jsem šel potácivě rovnou do domu, kde bydlela Tansu. Až ven na terasu jsem slyšel, jak zvonek drnčí. Otevřely se dveře a v nich stála Tansu.
Aniž by mě pozvala dovnitř,vtrhl jsem tam.
„Psst.“ Řekla, a odvedla mě do svého pokoje. Položila mě na postel a šla mi uvařit čaj. Rozhlížel jsem se po jejím pokoji a uviděl jsem obálku. Má zvědavost byla větší než mé svědomí. Tansu psala dopis rodičům, o svatbě…Ale ne o svatbě nás dvou. Psala, jak se těší domů a jak lituje, že do Ameriky jela. Měl jsem chuť dopis roztrhat na kousíčky,ale přemohl jsem se. Uviděla mě…
Pamatuju si její bránící se ruce, oči, které prosily o odpuštění a její poslední slova : „Sorry Ian“.
Zpanikařil jsem a běžel jsem domů. V naší vile se opět odehrával jeden ze snobských večírků mých rodičů. Šel jsem rovnou do koupelny. O několik vteřin déle za mnou přišel můj otec a při pohledu na zakrvácené tričko,které jsem se zoufale snažil vyprat, mu bylo vše jasné.
Pohlédl jsem na kluka, kterého odváděli místo mě. Soudní proces dopadl dobře. Viník byl odsouzen. Díky mým bohatým rodičům jsem z toho vyšel bez úhony. Můj pohled se zastavil na rodině Tansuů. Viděl jsem nejspíš jejího otce, matku a nějakou dívku. Neustále se na mě dívala. Po chvíli přišla za mnou. Čím víc se ke mně blížila,viděl jsem v jejím obličeji Tansu. Sestra.
„Tansu měla nařízeno si ho vzít. Otec s matkou jí ho vybrali. Je to tradice. Milovala tebe Iane.“
Měl jsem štěstí, možná pro lidi jsem obyčejný a slušný člověk. Jenže já sám vím, co jsem spáchal a celý život jsem si nesl vinu. Sám jsem si zničil štěstí svojí hloupostí.
Snídám s tím, obědvám s tím, večeřím, probouzím, usínám a teď? Umírám. Nejde to smazat, nese se to se mnou až do smrti. Konečně už to břemeno nemusím dál nést. Děkuji?