Nic není, jak se zdálo...

Stalo se roku 2006...

Umírali. Umírali v ulicích Bostonu. Nikdo nevěděl proč. Dokonce ani odkud se vzali. Neměli již své ochrané štíty a armáda je jednoho po druhém likvidovala...

Probudili se tak náhle. Tak neočekávaně. Téměř zlikvidovali Zemi, ale proč ji chtěli. Nemohli tu žít. Nemohli dýchat náš vzduch.

Živili se naší krví... Prokletí... Prokletí lidstva. S upíry bychom se vypořádali, ale s nimi? Nešlo to. Byli v přesile. Znali technologie, o kterých se nám jen zdá.

Mysleli jsme si, že jsme je přemohli... Škoda, že to nebyla pravda...

Rok 2015:

Začalo to jako tehdy. Blesky bez hromů... Ale nebylo to do prostředku města... Bylo to do Mariánského příkopu, kam hodili všechny pozůstatky po bitvě.Uběhla sotva hodina a stroje se dostaly nad hladinu oceánu.

První bylo na řadě Japonsko. Zlikvidovaly Čínu, Indii a Blízký východ. Dostaly se do Evropy, kde zdevastovaly téměř celé kulturní dědictví. Z Louveru se zachovalo jen pár památek. Z Eifellovky zbyly jen základy. Národní divadlo v Praze vyhořelo... Bylo toho mnoho a bylo to strašné.
Ničivá vlna zkázy se valila přes celý svět a neušetřila ani jeden ostrov.

Ale proč se vlastně vrátili?

Tu otázku si pokládal téměř každý. A to i sedmnáctiletý mladík jménem Matthew. Při posledním útoku mu bylo osm a přežil jen tak tak. Matt měl delší černé vlasy s pečlivě učesanou emo patkou, modré oči a sportovní postavu ani nevědel proč, ale nosil na krku řetízek s hvězdou... Obyčejnou pěticípou hvězdou... Zrovna běžel ulicí. Utíkal před ničícími paprsky tripoidů. Téměř na konci ulice zahnul doprava do další, v tu chvíli ucítil tupý náraz.
-"Promiň." omluvila se jen o pár čísel menší tmavovláska.
-"Ne ty promiň mě. Nedíval jsem se."
-"Kde to je?" zeptala se Kate.
-"Těsně za mnou. Poběž." řekl, chytil jí za ruku a rozběhl se ke schodům do sklepa.

Ukryli se tam. Tripoid se přiblížil. Podle rámusu rozmetal již vedlejší budovu. Dívka se přitiskla k Mattovi a ten ji objal. Ve tvářích měli výraz plný děsu. Jako by očekávali přicházející konec. Seděli na studené, betonové zemi. Kolem nich zuřila válka. Nemysleli na takové formality jako je představení se. Objímali se jako by ten druhý byl ten jediný, koho kdy měli. Kate se roztřásla zimou a strachem. Když to Matthew ucítil, přivinul si jí k sobě ještě víc, jako by ji chtěl ochránit před vším zlým venku.

Ale na to bylo pozdě. Už příliš pozdě...

Budova nad nimi se zbořila a stroj si vyhloubil otvor do sklepa. Chvíli čidlem monitoroval prostředí, takže mu chvíli trvalo než si všiml třesoucí se dvojice. Prohlížel si je pozorně a zblízka. Kate se tím vyděsila ještě víc a po tváři jí kanuly slzy.

Tripoid vyšvihl jedno své rameno a rozerval je od sebe. Ovinul jím Kate a pozvedl jí k sobě. Notnou dobu si ji prohlížel... Poté zjistil, že pro něj není vhodná... Jediný bílý paprsek... Z Kate zbyly jen kalhoty, tričko a řetízek s přívěskem mořské hvězdice.Stroj se přesunul jinam aniž by si všimnul Matta. Ten držel v ruce řetízek. Klepal se. Nevěděl, co dělat. Neměl, kam jít.

Vyběhl ze sklepa a s řetízkem v ruce znovu uháněl před tripoidy. Avšak... Marně.

O několik týdnů později...

Z planety Země zbyly jen kousky planetární hmoty, které se vznášely ve vesmíru... A mezi nimi...
Dva řetízky... Spojené... Jeden s mořskou a druhý s pěticípou hvězdou...