Stůj!

Nataša a Suzie jsou naprosto odlišné osoby. Jedno měli ty dvě ale společné. Spolu se dokázali bavit snad u všeho.a to je neskutečně spojovalo. Čím víc se znali, tím víc si byly blíž. Suzie měla od malička hodně přátel a každýho si moc vážila. Nataša ale na přátele neměla takové štěstí. Ti, kteří se za přátelé vydávali ji akorát využívali a ostatní ji za zády pomlouvali. Suzie byla jediná, kdo se k ní choval přátelsky. Kdo ji dokázal jen tak rozesmát a Nataša jí za to byla moc vděčná. Nikdy ale nedokázala Suzie říct, jak moc pro ni znamená... Možná to, že si Suzie neuvědomovala, jak na nom Nataša je, možná to později začlo dělat problemy. Suzie se začla zajímat o nové přátele a Natašu nechávala čím dál častěji "samotnou". Nataša věděla, že není jediný člověk v jejím životě. Přála jí, že je šťastná, moc jí to přála. Ale zároveň jí to trochu záviděla. Nikdy neměla tolik přátel jako Suzie a právě tak přilnula jen k ní. Když jednoho dne uviděla Nataša na Suziině tváři slzy a zmizl jí ten nádherný usměv, hrozně jí to vylekalo. Nataša se snažila Suzie jakkoli pomoct, ale marně. Suzie se nenechala. Ale Nataša se i přes to nenechala odradit. Nemohla nechat jedinou kamarádku co kdy měla aby se trápila. Jenže Suzie ji vždy jen odsekla a naštvala se. "nechej to být". "nevšímej si toho"... říkala jí. Ale copak nataša mohla? copak se mohla jen tak dívat jak trpí? Čím víc ale byla Suzie smutná, tím víc se hádali. Hádali se jenom kvůli špatně zvolenému slovu a to bylo horší. To čemu se dřív smály jako by je teď oddělovalo. Přestali se na sebe usmívat. Už se nebavili jako dřív. Suzie měla svoji hlavu a dokázala se vždycky o sebe postarat, jenže byla pokaždé i ta, co Natašu ze všeho dostala. Natašino srdíčko nedokázalo nikdy na nic zapomenout. Po každé bolesti v něm zůstala rána a hádky se Suzie nechávali rány o to větší. Jednoho dne sebrala Nataša sílu a odhodlala se říct Suzie o všem. Chtěla navždy urovnat ty hádky. Chtěla začít žít znova. Zase tak jako dřív... Stalo se ale něco, co nečekala. Čím víc se snažila Suzie něco vysvětlit, tím víc na ni Suzie křičela. Nenechala ji to ani vysvětlit. Nataša celá rozrušená a se slzami v očích utekla. Nechala tam Suzie jen tak stát, protože víc hádek snést už nemohla. Ona byla celý její svět. Jen díky ní byla to co byla a při představě, že by musela zapomenout... Běžela. věděla přesně kam běží. Na jediné místo, které pro ni tolik znamenalo. Stmívalo se a slzy v očích ji rozostřovaly vidění. Doběhla až k mostu, kde dřív spolu sedávaly a smály se.Tady prožily snad ty nejkrásnější chvile a tady to teď chtěla zkončit. Věděla, že kdyby se vrátila zpět, musela by zapomenout. Zapomenout na jediné roky, které pro ni něco znamenaly. A to bylo pro ni nemožný. Pro Natašu nikdo neznamenal tolik co Suzie. Najednou rána. Rychle přicházející bouřka vytrhla Natašu ze vzpomínek. Z mraků začali padat kapky deště a řeka pod mostem začínala nabývat na síle. Když se Nataša postavila na zábradlí a podívala se dolů, měla strach jako nikdy. Viděla konec. Konec toho trápení. Déšť jí stékal po vlasech a po tváři se kutáleli slzy.
Když stála na zábradlí a jen tak ve vzduchu vrávolala, připadala si jako kdyby létala. Všechno jakoby z ní náhle spadlo a ona se cítila volná. Jenom se odrazit. "Natašo!!! STŮJ!!" uslyší na poslední chvíli. Nataša otevřela oči, ale bála se otočit. Bála se, že to jí znělo jen něco v hlavě. Bála se, že ten náderný hlas není opravdový. "Opovaž se udělat to, co si myslím!!" Nataša se odhodlala a pomalu otočila. Na konci mostu spatřila Suzie. Stála tam se slzami v očích a její roztřesený, ale i přesto nádherný hlas vháněl do Natašiných očích ještě více slz. "Co si myslíš, že děláš? Okamžitě slez z toho zábradlí dolů!!" "Nemůžu.." "Proč nemůžeš!!" "Už nechci aby se někdo kvůli mě trápil. Už nechci nikomu dál ubližovat." "Slez!! tímhle jen všem ublížíš. Ublížíš mě! to ti nestačí?? Takhle se budou všichni trápit. Slez dolů. všechno bude za v pořádku. Neboj. Já ti pomůžu..." "Neboj?? Já se nebojím. Jen nechci aby sme se zase mě hádali. To kvůli mě se všechno takto děje. Za všechno můžu.............. " "Víš co??" Vykřikne Suzie se slzami v očích a nenechá Natašu ani domluvit." Tak skoč!! Skoč do tý pitomý ledový řeky, když se ti uleví. Mně je to uplně fuk. Jenom doufám, že budeš potom spokojená. Protože mně tím zničíš život.!!!!!"
________________________________
Tím, že Suzie křičela sice vypadalo, že jí je to jedno, ale Nataša moc dobře věděla, že právě to znamená, jak moc jí na ni záleží... Suzie věděla, kde Nataša bude. Běžela za ní. Kdyby jí Nataša byla ukradená, nehledala by ji. Odešla by za jinými přáteli. Právě toto byl důkaz toho, že jí na ni i přes to všechno opravdu záleží.