Můj anděli bez křídel

Rozmrzelý pohled ukotvěný na tváři mého anděla. Posmutnělé oči plné nevyslovených výčitek, nedokázala jsem mu je říct.
Miluju tě, víš?
Samozřejmě, že si to, můj anděli, neuvědomuješ. Tolik bych si přála, abys mě docenil, aby tvá slova byla pravdivá, abys mě miloval. Ale mé domněnky se utvrzují, ačkoliv tvrdíš něco jiného. Že by byla tvá láska slepá? Pověz mi, anděli, miluješ mě opravdu tak moc, jak tvrdíš?
Nohama nepřítomně šoupu o hrubou vydlážděnou podlahu, svýma tvrdýma podrážkama do ní vyrývám tvé jméno. To jméno, které mi už po dlouhá léta zní v hlavě, tvá přezdívka - navždycky patřící mně, můj anděli.
Je to opravdu to jediné, co mi po tobě zbylo? Nechce se mi tomu věřit, nedokážu pomyslet na pocit prázdna, který mě obepíná, kdykoliv se něco stane. Jsi jediný, jehož zbraně jsou přesně mířené a vždy bolestivé.
Kde máš křídla, anděli?
Oheň je spálil. Nechtěla jsem ti ublížit, anděli. Ale tvá lhostejnost mě ničí, stejně jako tebe nyní oheň mé pomsty. Voní ti peklo, anděli?
***
Uprostřed tichého kostela se ozývá nářek, ba snad modlitba proťala svatý klid tohoto májestátného místa.
"Bože, odpusť mi moje hříchy," z úst mých nese se. Síní se rozléhá žalozpěv panny Marie, odpouští mi, ale co ty, anděli bez křídel?
Odpustíš mi někdy i ty?
Odpustíš mi, že už nikdy nevzletíš? Odpustíš mi mou horoucí lásku, jež mě zaslepila?
Odpustíš mi, že místo k bohu se modlím k tobě?
Protože ty jsi můj jediný přítel, můj bůh - moje světlo.
***

I anděl bez křídel může být anděl; a ty jím pro mě jsi.
Tak žádám tě nyní já, abys mi odpustil mé hříchy a znovu mi řekl: Miluji tě.
Protože pouze pravda z tvých andělských úst mě utvrdí v tom, že ti stále ještě nejsem lhostejná.

Uděláš to pro mě?