Sen nebo realita?

Jdu se projít k babičce, zase se na ni podívám a popovídáme si.
„Ahoj babi, jak se dneska máš?“
„Ahoj, docela to jde, jakpak ty? Nedáš si něco?“
„Ne, díky, já měla před chvílí oběd.“
„Aha, tak to nevadí, vezmi si buchtu, to je jen na chuť.“
„Ne, díky, opravdu nemám chuť.“
Potom přichází další příbuzní, každou neděli se takto scházíme a rodinka si povídá.
Typický rozhovor, může pokračovat ještě dál, buď ve stejném duchu anebo se změní téma, ale tady stačí myšlenka, že si povídám s babičkou a vidím ji. Ale i zdánlivě klidný den se může změnit, klidný rozhovor se může proměnit v pronikavý pláč.
Napadne mě jedna myšlenka, ale hned ji zavrhnu, takovéto myšlenky si zakazuji, ale někdy se jim nedá předejít, prostě vám skočí do mozku a je to venku. Jako ne venku, ale ve vaší mysli.
Vykouknu z okna a vidím přicházet tetu, není to moje teta, ale říkám jí tak. Abych to přiblížila – babička má bratra, a tahle teta je manželka babičky bratra a s nimi bydlí jejich maminka – babičky a jejího bratra, tedy moje prababička, ale říkám jí babička. Vejde na dvůr a už slyším zvonek. Jen doufám, že se nepotvrdí ta myšlenka, kterou jsem se všemožně snažila zahnat do nejtemnějšího zákoutí, kam se už nikdy nedostanu a ani neodvážím podívat.
„Ahoj.“ Její hlas se mi zdá poněkud divný a ponurý. Snažím se nad tím okamžikem přemýšlet, než řekne další slova a rozpoznat, co ten hlas napovídal. A v tu chvíli se mi vybaví moje předešlá myšlenka a já se stydím, že mě ta myšlenka vůbec napadla, co když jsem to přivolala? Ne, to přece není možný, nemůže to být pravda. A už slyším další slova.
„Jestli chcete, pojďte se k nám podívat na babičku, vypadá to špatně, už jsme volali sanitku.“
Ne, to není možný, to se mi jen zdá, neříká pravdu, tohle nemůže být pravda. Ne, probuď se, je to jen sen, musí to být sen, tohle se přece nemůže stát. Nepřipouštím si ta slova, stále jsem v domnění, že se mi to zdá a každou chvíli se musím probudit, jenže konec snu se neblíží a všichni se už zvedají a odcházejí, jdu také. Uvnitř se celá chvěji, ale jdu. Už mi dochází, že tohle není sen, zatraceně.
Blížím se k domu a hlavou se mi honí všelijaké vzpomínky, v kterých mám prababičku. Jsou hezké a smutné zároveň.
Vcházím do dveří a nevím, jak se mám chovat, tvářit, jediné co dělám je, že očima co nejrychleji vyhledávám prababičku.
Vidím ženu, sedí v křesle, je hodně předkloněná a slyším, jak těžce dýchá, chroptí, dusí se. Ne, tenhle pohled se mi nelíbí, podlamují se mi kolena, derou se mi do očí slzy. Tohle není ta paní, kterou znám, tohle není ten energický člověk, kterého jsem neustále vídala, jak mrštně ovládá své pohyby.
Tato žena je jiná, jde znát obrovská únava ze života. Její oči se utápí ve smutku a jiskra, která v nich měla být, je těžce viditelná, stěží ji hledám. Ztrácí se mi před očima a já jen stojím a nic nedělám. Stojím a koukám, slzy padají na zem a já stále koukám. Podlamují se mi kolena, zastavuje se mi dech a ten okamžik mi přijde jako dlouhá léta. Vzpomínky, samé vzpomínky, rozhlížím se po malé kuchyňce, vzpomínám na dětství, ano, tady jsem byla, tady jsme si hráli.
Ale ze vzpomínek mě vytrhne rozhovor mezi babičkou a prababičkou. Z hlasu babičky je slyšet bolest, ne, proč se tohle muselo stát, proč existuje utrpení?
„Mami, mami, poznáváš mě?“ prababiččino kroucení hlavou naznačuje, že ne. Pohlédnu na babičku a vidím ještě větší bolest, v očích lze číst, jsou v nich vepsané řádky slov, stránky – maminka, vlastní matka mě nepoznala, já ji miluji a ona mě nepoznala.
„Jsem tvoje dcera, Maruška, vzpomínáš?“ další zavrcení hlavou, další vlna bolesti, několik dalších vteřin.
„Bude to dobré, všechno bude dobré, za chvíli ti bude určitě zase lépe, podívej – já, tvoje dcera a můj brácha, tvůj syn.“ Uklidňující slova, zněla opravdu krásně, byla procítěná, celý tenhle rozhovor je neskutečně procítěný.
To už nemohu vydržet, najednou se mi toho tolik honí hlavou, nevím, čím se mám zabývat nejdříve. Nohy se mi stále podlamují a brečím víc a víc. Všechno mi dochází, vidím ji naposled, už není cesty zpět. Vím, že ji vidím naposled, ale nemohu to vydržet, tato myšlenka mě děsí.
Vybíhám ven a utíkám pryč. Brečím a utíkám. Peru se s myšlenkami a zároveň se vzpomínkami. Seděla tam, schoulená do klubíčka a věděla, že tahle cesta je u konce, všichni v té místnosti to věděli a přesto si tolik přáli, aby to nebyla pravda.
Přemýšlím, nemůžu myslet na nic jiného, nemám odvahu se tam vrátit, už se dál nemohu dívat na to, jak trpí, proč musí trpět, jakoby si toho nevytrpěla dost.
Je večer, vracím se domů, už jsem se trochu uklidnila, ale přesto to není nejlepší.
„Už to víš“
„Ne, co? Jasně, že to vím, vím, vím to, je mi to jasný, když to říkáš tímhle tónem, sakra. Proč to není sen?
„Hodinu po převozu, umřela hodinu po převozu.“ Nemám slov, jdu do svého pokoje a zase brečím, celý večer jen probrečím. Zemřela, ona tu už opravdu není.
Probuzení se stále nekoná, fakt to není sen, už tomu věřím, sen nemůže trvat tak dlouho. Ale nechci tomu věřit, není to možné.
Nemocnice, proč ji nenechali aspoň zemřít doma? Mezi svou rodinou a převáželi ji na takové místo jako je nemocnice?
I miss you...