Věrnost přátelství

Dívajíc se z okna přemýšlí. Co se jí může honit hlavou? Bloudí ve svých vzpomínkách a v očích lze zahlédnout odlesk slz. Proč pláče? Vypadá tolik smutně. Chvěje se, zdá se, že sotva stojí. Usedá do křesla, rozhlíží se po svém pokoji, zkoumá plakáty a fotky, které zná nazpaměť.
Zahledí se do jedné fotky a na tváři se jí vykouzlí lehký úsměv. Ano, vzpomíná si, tak krásný obrázek, jak ho mohla dříve jen tak přehlížet?
Na té fotce září štěstím, tolik by si přála vrátit čas. Není tam sama, největší parťák, jak mu říkala, sedí vedle ní a vypadá snad šťastněji, než ona, s vyplazeným jazykem jí podává tlapku. Její čtyřnohý miláček, neoddanější stvoření na světě. Svět je nespravedlivý.
Vybavuje se jí ten den, živě si ho pamatuje, nemůže zapomenout a propadá v pronikavý, nezastavitelný pláč. Probouzí se v ní tolik bolesti. Nenávidí celý svět, nenávidí sebe. Proč se to nestalo jí, ale jemu? On byl ten poslední, kdo si to zasloužil.
Šli se projít, jako obvykle, bloudili lesem, poskakoval kolem ní a ona si s ním hrála. Vyšli z lesa a před nimi se rozprostřela obrovitá louka. Vždy se tu zastavili, lehli si do trávy, vydrželi tu celé odpoledne. Ona ležela a přemýšlela, on poskakoval kolem ní, jindy si lehl a položil si hlavu na její rameno. Cítila tu důvěru, lásku, pochopení. Věděl o všem, co jí trápilo, tak neskutečně jí pomáhal, vše mu mohla říci, byl jako vrba, nejlepší společník na světě.
To odpoledne se tu také zastavili, ulehla do vysoké trávy a nechala ho poskakovat kolem ní. Vyprávěla mu zážitky ze školy, jak byla zkoušená, písemky, které psali a jak si myslí, že to zvládla.
Ozvala se rána. To ne, znělo to skoro jako výstřel, to přece není možné, nemohl to být výstřel. Když se vzpamatovala, uvědomila si, že její přítel už kolem ní neposkakuje. Lekla se, vstala, jak nejrychleji mohla a rozhlížela se kolem sebe. Nemohla ho najít, zběsile se rozhlížela kolem sebe, až ho uviděla. Ležel na zemi, téměř se nehýbal. Do srdce se jí zabodl nůž. Všimla si toho, všimla si té rány. Rychlými kroky k němu přišla a uchopila jeho krásnou hlavičku do dlaní, pohlédla mu do očí. Změnily se, ještě před chvíli vypadaly tak šťastně a teď jsou tolik odlišné. Bolest, lítost, vzdává se, on se vzdává, vidí to. Nemůže, nesmí se vzdát, musí bojovat, vždyť žije jenom pro něj, nesmí to teď vzdát. Snaží se ho uklidnit vlídnými slovy, ale jde z nich slyšet tichý pláč. Cítí to, blíží se konec. Oči pohasínají, brána do jeho duše se uzavírá. Nejčistší dušička na světě, nejupřímnější oči. Dívá se mu do očí a on jí ten pohled vrací. Dech se zpomaluje, těžce oddechuje. Ochabuje, cítí, jak se jeho tělo pomalu stává bezvládným. Stále se mu dívá do očí, pláče. Hladí ho, jemnými, procítěnými dotyky. Vybavují se jí všechny okamžiky s ním. Podívá se na ní, z jeho pohledu zachytí slůvka, která by jí řekl, kdyby uměl mluvit, sklání k němu hlavu a on jí lehce olízne po tváři, oplatí mu to polibkem na čumáček a mezi oči, jak to má rád a se slovy miluju tě, se s ním loučí. Jiskra v očích uhasla, bezvládně leží, ona sedí vedle něj, objímá ho a pláče. Pláče, pláče, stále pláče. Nemá sílu se zvednout a odejít…
Rozhodla se, žila pro něj, stejně jako on žil pro ni, zemřel s ní a dokázal jí svou věrnost a lásku. Zvedá se, strhává fotku ze stěny, odchází z pokoje, obléká se a vychází ven. Sněží, první sníh letošního roku. To jsou pro tebe, pomyslí si, jen pro tebe. Andělská křídla, která tě zavedou do nebíčka.
Vyčkej, jdu za tebou, zase se setkáme…

Nalezena s nožem a fotografií v ruce, ležela dívka v místech, kde se naposled rozloučila se svým jediným přítelem.