Ztráta paměti

Místo lásky nenávist. Už nechci tě nikdy víc. Jak zapomenout na něco, co v srdci stále je? Proč brečet, když stejně je to pryč. Přeju si ztrátu paměti, nedokážu se ovládat, nechci už žít. Všechno se zdá jako špatnej sen, kterej každou chvíli zkončí. Jenže nic se neděje, pořád jsem bez tebe. Bolest střídá se ruku v ruce s žalem. Proč mi pořád ležíš v hlavě?! Jak lehké žít bez lásky může být, proč pocit mám, že se nikdy nic nezmění. Tvůj výsměch pořád slyším, pořád tě vidím, tvou vůni stále cítím, v noci mi nedáš spát. Jsem snad tvůj vězeň?! Okovy těžké na svých rukou mám, jen ty, klíč od nich máš. Čekáš snad na to, že budu před tebou na kolenou stát, pokořená vlastní zlobou. Prosit za něco, co jsi mi vzal. Neumím ustát zradu tvou, já to vážně nezvládám. Vím, že všechno má svůj důvod. Jenže čekat na to, že snad bude to někdy lepší, vážně cenu nemá. Slova krásná, za která se schováváš, na duši nechají velký šrám. Od lži k pravdě jen malý krok, už je to přes rok. Dvakrát do stejný řeky nevstoupíš, proto je to pokaždý ještě horší. Žádný happy end se nekoná, jak jsem mohla být tak pitomá. Pohádka se šťastným konce, to je jen výmysl. Pro všechno, co jsem kvůli tobě nechala, jsem tě nakonec ztratila. Ač den se černým zdá, nic netrvá věčně. Ani láska tvá ke mně.