Kočka

Kočka

Přemýšlím a poslouchám, poslouchám zvuky noci a nevím jak začít. Je těžké vymýšlet příběh, ale ještě těžší je psát pravdu. Pravdu, kterou byste raději nechtěli znát a vidět. Nevím, proč zrovna já, asi jsem byla v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, ale pokud existuje osud, tak sem tam neměla na vybranou.
Seděla na okně a dívala se nepřítomně do tmy. Měsíc nesvítil a mraky zakryly hvězdy. Vítr cuchal její vlasy a jemně ji hladil po tváři, bylo to nejjemnější pohlazení, které kdy zažila. Neměla nikoho, musela se spolehnou jen na sebe. Nevěděla kdo je a raději to ani nechtěla vědět. Když viděla výraz ve tvářích lidí, kteří ji v ulicích míjeli, připadalo jí, že ji znají, že se jí bojí, ale proč? Vždyť nikdy nikomu nic neudělala, lidí si raději moc nevšímala, bála se jich. Bála se té bolesti, kterou dokáží dát, ať ten dar chcete nebo ne. Ubližují ikdyž nechtějí, jsou k tomu předurčeni. Nemají na výběr a i kdyby měli, stejně by si toho nevšimli.
Náhle sebou cukla, už musí jít, nebo ji tu někdo najde. Možná nějaká partička puberťáku, nebo nějaký opilec. Všichni jsou v téhle době nebezpeční, lidé jdou slepě ke zkáze a ničeho si nevšímají. Jednou se zničí, ale to už tu ona nebude. Nebude tomu jen tak přihlížet a nebude už pomáhat těm, co nechtějí.
Zvedla se a skočila do noci. Nandala si sluchátka od mp4 a zapnula Metallicu, krásně vystihovala její povahu. Šla temnou uličkou a sem tam potkala nějakého bezdomovce, kterému dala pár korun. Věděla, že si za to koupí pití, nebo cigára, ale jí peníze nebyli k ničemu. Nechtěla jíst, nechtěla pít. Jen se procházet a přemýšlet nad osudem všech. Hlavně těch, kteří si život v takové špíně nezasloužili, kteří si ho nevybrali.
Praha, krásné město, turistická hvězda. Všichni jí vnímají jako kulturní zázemí, které vydělává na nepříliš chytrých turistech. Navštěvují nejzajímavější uličky, divadla, náměstí a mosty, ale nikdy jí neviděli takovou, jakou doopravdy je. Špinavou, nevlídnou a přísnou ke všem, kteří nemají peníze.
Náhle se zastavila. Všimla si černé kočky, která se krčila u popelnice a tiše mňoukala. Klekla si a zavolala na ni. K jejímu překvapení k ní kočka přiběhla a třela se o její nohu. Pohladila jí a vyndala z batohu housku se salámem. Salám vyndala a housku zahodila. Neměla hlad. Salám dala kočce na nejsušší místo, pohladila ji a pomalu odešla. Nechtěla vidět ty smutné zvířecí oči, kterým bylo tolikrát ublíženo a ony stejně odpustily. Kéž by lidé nebyli takoví.
Došla ke starému domu, kde se už týden schovávala. Skrývala se před životem, před světem, před sebou. Sedla si na postel a setřela z tváře slzu. Poslední slzu za tenhle svět. Vzala nůž a řízla, sledovala jak krev stéká po její dlani a kape na zem. Omdlévala a před ní se rozestírala temnota, která byla o tolik vlídnější než svět, ve kterém žila.
Kočka, která už dávno salám dojedla se rozeběhla ke starému domu, kde si našla útočiště. Skočila oknem dovnitř a schoulila se v náručí mladé bledé dívky, která v očích neměla už nic.