Zlomená křídla 13 - Přeměna

A bylo to tu zas. Další úplněk.
Tristain byl velice rozrušení. Jednak proto, co se nedávno stalo na hřbitově s Ellanor a Azraelem. Takový prokletý trojúhelník.
A také se bál sám sebe, co se stane o úplňku.
Jestli bude další vražda, jestli to bude skutečně on.
Právě proto požádal Azraela o pomoc. Zda by s ním nezůstal a nehlídal ho. Tak bude mít jistotu a bude si moci očistit svědomí, protože z toho pak vyplyne, že on vrahem opravdu není.
Kdyby si tak alespoň vždy pamatoval, co se děje, když je vlkodlakem. Tím by se vše ulehčilo. Ale život není jednoduchý.
Tristain byl celý den na trní, ani se neopovažoval vyjít ven, chodil netrpěli v bludišti kanálů sem a tam. Ani nevnímal zvuk kapek, které dopadaly do odpadní. Nevšímal si krys, které mu běhaly pod nohami.
Vnímal jen sám sebe.
Cítil napětí ve svalech, změnu ve vnímání, především pachů, roztěkanost a třeštila mu hlava.
Přeměna se blížila, a to bylo teprve poledne. Rozhodl se, že raději zajde do své malé skulinky v kanále, kterou mohl považovat za doupě, svůj domov, a lehl si na provizorní postel.
Nejspíše musel vlivem psychické únavy usnout, protože ho probudil až Azraelův hlas.
„Tristaine,“ snažil se ho opatrně probudit.
Lekl se a rychle se posadil, kvůli čemuž se mu zamotala hlava, která ho už tak dost bolela, takže si zase raději opatrně lehl.
„Tristaine, v klidu. Jsem tu u tebe. Pokud se nestane nic závažného, dnes budu u tebe celou noc. Nesmíš se bát.“ Mluvil uklidňujícím hlasem, až ho to samotného překvapilo.
„Děkuji,“ špitl Tristain.
Andělova tvář v temném kanále doslova zářila. Jeho čistá bělost, andělská nevinnost a přesto pach smrti, který se s ním chtě nechtě linul. I když smrtelníci jej cítil nemohli. Ale přesto, když kolem něj procházeli, cítili podivné mrazení v zádech a strach blížícího se konce.
Přitom tohle nebyla Azraelovi starost. Smrt. On jen vyprovázel naše duše. Loučil se s nimi, aby našli klid a zapomnění.
I když se smrtí to úzce souviselo.
A to byl důvod, proč najedou musel Tristaina opustit.
„Příteli,“ položil mu svoji chladnou ruku na roztřesené rameno. „Omlouvám se, ale jeden hotel zachvátil strašlivý požár a je tam spousta mrtvých. Musím jít. Tohle nelze odkládat.“
„Omlouvám se.“ Anděl vyslovil něco, co nikdy nepředpokládal. Omluva příteli.
Vlkodlak bolestně sykl, cítil, že proměna klepe na dveře. Pouze čeká ještě několik minut, než vypukne na plno. Zatím jej jen mučila pomalou bolestí a útrpným očekáváním.
Tristain si musel přiznat sám sobě, že tohle byla snad jeho nejhorší přeměna. Protože očekával, co se bude dít, zda je vrah. A navíc teď Azrael odešel, takže ztratil podporu.
Za několik okamžiků proměna vypukla naplno. Začaly mu růst dlouhé husté chlupy, nehty se měnily na ostré drápy, obličej se prodlužoval do vlčí hlavy. Tristain úpěl bolestí, jak celé tělo procovalo a namáhalo se.
V jednom okamžiku před vámi seděl člověk s protáhlým obličejem a celý pokrytý hustými tmavě hnědými chlupy, v druhém okamžiku tu už byl vlkodlak, který zarýval své ostré drápy do země, jak se snažil zbavit poslední bolesti, která ovšem odmítala zmizel. Držela se ho ovšem jako klíště.
Rozhlédne se kolem sebe a spatří na zemi pouta, která tu jistě nechal Azrael. Díky posledním lidským myšlenkám si uvědomí, co to je a jaká je to šance, takže je vezme do rukou a zkusí jejich pevnost. Překvapí jej jejich lehkost, ale přesto je nedokáže roztrhnout. Usměje se a v duchu poděkuje Azraelovi. Andělská pouta.
Sykne, natáhne se k trubce, která se táhne podél zdi a připoutá se k ní.
Teď už jen vydržet a zjistit, zda je krvelačná bestie, zabiják, nebo ne.