Samota

Sedím na židli ve třídě,hlavu mám schovanou v dlaních a položenou na stole. Kolem mě je slyšet veselý hovor a smích. Dívčí hlasy se baví o tom s kým včera byli na rande .
Kluci řeší kam půjdou v pátek večer do hospody.
Všichni jsou tak šťastní,všichni mají s kým si povídat,komu se svěřovat se svými drobnými radostmi,sice drobnými,ale i tak jsou to radosti.
Jak jim všem závidím!Kde jsou moji kamarádi?Kde jsou lidé kterým bych se mohla já svěřovat?Kterým bych se vyplakala na rameni když by mi bylo špatně?
Nejsou...jsem sama,byla jsem sama a sama taky zůstanu. Nikdo si mě nevšímá,pro všechny tady jsem vzduch,nevidí mě a neslyší.
Do třídy vpluje učitelka českého jazyka a veškerý hovor utichne,ozve se vrzání židlí a šoupání nohou.
Zvednu hlavu a upřu své unavené oči na profesorku,která už listuje svým sešitem.“tak koho si dneska vyvoláme“?Ptá se s až nechutným nadšením. Věděla jsem to...“Šťastná“,řekne a na tváři se jí objeví odporný škleb. Zvednu se ze židle a odhodlaně jdu k tabuli. Ve třídě je hrobové ticho.
„Takže slečno Šťastná,co byste nám mohla říct o literatuře v 19 století?“
Zarytě mlčím a zírám na špičky svých bot,na učení jsem se ani nepodívala.“Tak dočkáme se“?Zeptá se učitelka po chvíli. Třídou se rozlehne tichý smích,prudce zvednu hlavu až mi dlouhé světlé vlasy vlétnou do očí,neodhrnu je. Rozhlédnu se po třídě a spočinu pohledem na každé tváři,v každičké je zlomyslný úsměv,není tu nikdo kdo by se mnou soucítil.
„Posaďte se“,vyzve mě učitelka.

Konečně zazvoní,pondělí je nejdelší den,máme vyučování až do 5.Venku už se pomalu stmívá.
Vyjdu ze třídy a pomalu mířím ke schodům,na chodbě panuje ruch,všichni spěchají,aby byli co nejdříve doma.
Scházím ze schodů,míjí mě rozmazané tváře.
A pak najednou ucítím na zádech něčí dotek,silně mě postrčí dopředu a já padám...rukama hrábnu ve vzduchu,ale není tu nic čeho bych se mohla zachytit. Skutálím se ze schodů a narazím do stěny. Okamžitě mi vyhrknou slzy bolesti. Moje ruka. Hrozně mě bolí ruka.
Odevšud se rozlehne pobavený smích. Zvednu hlavu a očima plnýma slz bolesti a ponížení se rozhlédnu kolem,a je to tu zase,všichni stojí,pozorují mě,smějí se a ukazují si na mě....Co nejrychleji se zvednu a utíkám,zdravou rukou si objímám tu zraněnou. Pro slzy skoro nevidím,narážím do lidí a musím poslouchat jejich nadávání,ale už se nemůžu dočkat až odtud vypadnu.
Konečně...konečně mě po tvářích pohladí studený vzduch,roztřeseně se nadechnu a rukou si utřu uslzené oči. Dům mám odtud jenom kousíček,vydám se na cestu. Za chviličku už odemykám dveře,na chvíli zůstanu stát a zaposlouchám se,zdá se že nikdo není doma...jako vždy. Taťka je opět v nemocnici,to je jeho život,může pomáhat lidem,co se děje doma ho nezajímá,to samé máti. Od rána do večera zavřená v modelinkové agentuře a brácha...pro toho neexistuje nic jiného než fotbal.
Vystoupám po schodech nahoru do mého pokoje,otevřu dveře od skříně a vytáhnu veliký batoh,už to tady nemůžu vydržet,v tomhle domě,ve škole,v našem domě,v tomto životě...
Do batohu nahážu pár triček,kalhoty a peníze. Naposledy se rozhlédnu po pokoji a oči se mi opět naplní slzami. Ale musím jít...

Toulám se ulicemi a přemýšlím o životě. Doma to bylo dobré do té doby než táta dostal místo primáře. On jediný mě chápal,on byl mým jediným kamarádem. To taťka mě nenutil jít na školu kam jsem nechtěla a dělat modelku,když mě k tomu matka nutila.
Byla jsem vždycky jiná,nechtěla jsem to co chtěli jiné dívky. A to vypadat hezky,kupovat si šperky,drahé oblečení a rtěnky,být bohatá a dobře se vdát.
Jediné co jsem chtěla byla kamarádka a možná kluk,který by mě měl rád. Ani tohle se mi nesplnilo a přitom některé holky mají všechno co si kdy přáli,jsou bohaté,krásné a mají hezké kluky,kteří je bezmezně milují. Je to tak nespravedlivé. Mě se nesplnilo nic co jsem si kdy přála,ani jedinou kamarádku jsem neměla.
Možná to bude tím že všem připadám divná,nemluvná,zasněná,tak daleko odtud. Možná jsem se měla narodit v jiné době...tento svět není pro mě,cítím to....už dlouho.
Paneláky a odporné začouzené město zmizí,jdu lesem. Holé stromy nehybně stojí. Povívá lehounký vánek. Začínají poletovat malé vločky sněhu.
Zastavím se a zvednu hlavu. Zavřu oči a nechám malinké vločky aby mi padali na tvář. Cítím je na okoralých rtech a jak se mi rozpouští na víčkách. Necítím zimu,která je tu všude kolem mě,jakoby se bála mě vzít do své náruče. Už jsem klidná,jenom cítím strašlivý smutek.
Na temný les se už hojně snáší vločky a pokrývají ho bílou přikrývkou. Kráčím jsem dál a poslouchám vločky jak pleskají na zem.
Najednou se přede mnou les rozestoupil a byl vidět most. Starý,opuštěný most,po kterém dříve jezdili vlaky. Šla jsem dál. Dole pod mostem projížděli auta. Byla to veliká výška.
A pak mě něco napadlo...zastavila jsem se a otočila se čelem k rezivějícímu zábradlí.
Pohlédla jsem dolů...jaké by to bylo kdybych skočila?Kdybych všechno ukončila?
Nic mě tu nedrží..a pak jsem se rozhodla.
Shodila jsem batoh na zem. Přehodila jsem jednu nohu přes zábradlí a pak i druhou. Přidržovala jsem se zdravou rukou. Pak jsem se naklonila dopředu a dozadu a potom zase dopředu a zase dozadu.
Vítr mi skučel kolem uší,bylo to jako by říkal,jen skoč,skoč,já tě chytím a nic se ti nestane,jenom usneš a bude se ti zdát krásný sen který nikdy neskončí,tady nezůstávej,nic dobrého tě tu nečeká,jenom smutek a bolest,tak skoč...
Zavřela jsem oči,bylo to jednoduché,jenom se pustit...
Pustila jsem se...