Ráno

Vyběhla z podchodu a zamířila do parku. Přestože cítila jak jí botasky dopadají do mokré trávy, mlha už zvolna ustupovala a ptáčci na sebe vesele cvrlikali dobré ráno. Vypadalo to, že bude další opravdu krásný den. Zhluboka se nadechla, a zvolnila tempo, když doběhla k jezeru. Průzračná vodní hladina jiskřila pod tíhou prvních slunečních paprsků a na břehu na sebe pokřikovalo hejno racků, kteří se rvali o rybu. Mírný vánek již probudil stromy a jejich listy se teď tiše pohupovaly a se zájmem pozorovaly dění kolem.
Opět se zhluboka nadechla- milovala tuhle vůni. Vůni ničím nenarušenou, svěží a mírumilovnou, vůni bez uspěchanosti a netrpělivosti lidí, vůni nevinnou, která symbolizovala nový začátek dne.
Posadila se na lavičku a nahmatala v kapse chleba. Když ho začala házet rackům, jejich zájem o rybu zmizel a vrhli se na novou pochoutku. Pouze ten nejmoudřejší zůstal a vychutnával si své vítězství radostným pokřikem.
Smála se a bylo jí tak lehko u srdce jako nikdy.
Klidnou atmosféru najednou narušil štěkot psa. Otočila se a pohled jí sklouzl do jeho očí. Tak velké, temné a hluboké.. a tak.. smutné. Jen tam stál a koukal a ji náhle polil studený pot. A když se pes posadil a podíval se na ni provinilým pohledem, pochopila.

Prudce otevřela oči a posadila se. Štěstí, které cítila ve snu se vypařilo a její srdce opět sevřel smutek, který byl jejím věrným společníkem již rok. Od té doby, co jí pod auto vběhl pes a ona se nabourala. Od té doby, co přišla o nohu.