Sen o létání

Kdo jsem? To už hodně dlouho sama nevím. Jsem vlastně to co zbylo z mého bývalého já. Dřív mi říkali Veroniko, premiantka třídy vždycky připravená a dokonalá. Žila jsem v normální rodině, nikdo mě netýral, neznásilňoval ani neponižoval. Co si asi lidi říkají, když mě vidí teď. Jsem jenom vyhublá troska, třesu se po celém těle a snažím se přežít následky detoxu. Co mi tenkrát chybělo? Možná jsem byla až příliš dokonalá…
Můj tehdejší život už si dokážu vybavit čím dál tím míň.
Všechny trosky jako jsem já tu řadí do dvou kolonek-Feťák nebo feťačka. Ale každej z nás má svůj vlastní příběh. Nikdy to není stejný jen to končí stejně a to tady v nemocnici a nebo v márnici, kde je většina mých přátel z tohohle života podobného noční můře. V mém příběhu je nejdřív Veronika. Matka doktorka, otec právník a já jediné dokonalé dítě. Ve škole samé jedničky, členka knižního klubu a studentka hry na violu. Vše šlo jako na drátkách a kdyby se mi nezměnil celej život, studovala bych teď asi práva nebo medicínu. To byla asi jediná volba, kterou mi moje rodina kdy dala v čem chci být nejdokonalejší.
Jednou se, ale všechno změnilo ……………… Já jako chytrá Veronika jsem si vyrazila na diskotéku. O nic nešlo, jen malý pokus jak se jen drobně vymanit z pout dokonalosti. Tam jsem zkusila trávu a můj prudce vyvinutý mozek uznal, že není o co stát. A tak plynul v mém dokonalém světě čas dál. Pak ale přišel další ročník a moje první pětka v životě. Já vím, každej to jednou zažije, ale já byla dcera doktorky a právníka. A tak jsem tentokrát v opojení neštěstí a později alkoholu šla na diskotéku znovu. A tam jsem ho poznala nejhezčího kluka na světě… Jmenoval se Tomáš. To on mě naučil létat. Pamatuju si jak jsem od něj nemohla odtrhnout oči. Od té doby jsem s ním byla na parketu každou noc. S ním byla další pětka ve škole jen snadno zapomenutelná věc. Bylo mi to už jedno myslím, že od té chvíle jsem začala žít dva životy - Já Veronika a já Tomášova Viky. Když přišlo pololetí provalilo se mé rapidní zhoršení ve škole. Rodiče se mohli zbláznit, okamžitě mi zatrhli knižní klub kam jsem už ale stejně nechodila, večery na diskotéce se totiž pěkně prodražovaly a peníze za knížky se hodily jako kompenzace. Já už ale nebyla Veronika a tak jsem se ještě ten večer vykradla z domu. Tomáš měl vždycky řešení ten den to byla čára. A já jí tenkrát přijala. To co pak následovalo se nedalo popsat bylo to jako když se vznášíš a nic ti nemůže ublížit…… Pak už šlo všechno rychle znovu a znovu jsem se s Tomášem vydávala za hranice reality na svý přílivový vlně snů……, ale spadnout zpátky na zem bylo pořád tvrdší. Tak jsem prodala violu a přešla na perník znova jsem lítala a když to nestačilo šla jsem znova víš na tvrdší drogy. Díky tomu jsem do sebe začala píchat jehly pamatuju si svůj první nástřel tenkrát to bolelo dnes jehlu ani necítím… asi rok po začátku se mi všechno vymklo z rukou. Rodiče přišli na to, že fetuju. Pod jejich dohledem jsem měla přestat. Podruhé v životě mi dali na vybranou buď oni nebo drogy. Tenkrát jsem si řekla tak fajn přestanu po dvou dnech přišel můj premiérový absťák. Nemohla jsem se pohnout ani nadechnout celé tělo mi svírala křeč. Třetí den jsem věděla, že na to nemám a utekla jsem. Já si vybrala. Tím, že jsem se oddělila od života Veroniky jsem se ponořila do ještě větší špíny. Šla jsem bydlet k Tomovi do díry, která neměla s pokojem nic společnýho. Oba jsme kradli fetovali chvilku lítali a pak se vyhrabávali z tvrdýho dopadu na zem. I mě došlo, že se pohybuju na hodně tenkým ledě a ten taky brzo prasknul…
Byl Prosinec já dorazila do doupěte jak jsem soukromě nazvala Tomášův byt. Ten den se mi nepodařilo nic ukrást a Tomáš na tom nebyl o moc líp. Dali jsme dohromady asi tak kilo. Oba jsme věděli, že za tolik se nedá nic sehnat kromě největšího šméčka který prodává kluk na kterýho už pár lidí dojelo. Nedalo se ale nic dělat a já ten večer do sebe dostala něco po čem jsem nelítala, ale naopak spadla do nejhoršího pekla. Já jsem tady. V léčebně kam mě poslala rodina když mě našli v jedný nemocnici. Tělo mám sice čistý, ale z duše mi zbyly jenom cáry. Tomáš se z toho nedostal jeho srdce to nevydrželo. V těch krátkých chvílích kdy jsem schopná myslet se ve mně odehrává boj. Má dvě já tam na sebe křičí Veronika a troska Viky ani jedna se mnou nesouhlasí a ani jedna mi nepomůže z toho vězení, kterým se stalo moje vlastní tělo. Ve chvílích spánku, ke kterému se skoro po roce a půl začínám vracet sním o létání. V tom snu létám s Tomem v oblacích, ale už ne díky drogám, ale ve víru lásky, který jsem si kvůli fetování dřív ani nevšimla. Jestli se z toho dostanu pokusím se normálně žít zase jako Veronika. Zasloužím si to já i Tomáš. Jak jednoduché je chtít dýchat, jak těžké však může být se nadechnout. Už vím co ta slova znamenají. Spadla jsem ale jednou budu zase létat, tentokrát jinak………