Konec...

Je konec… Už víc nechci čekat. Na to, co stále nepřichází. Moc bych chtěla být v Tvé náruči, ale už čekám moc dlouho… Je to rok, co se známe. Rok. Ano byla jsem nějakou dobu pryč, ale teď už jsem zpátky… A není to krátce.
Já se chci pohnout z místa, zapomenout, jít dál, hledat své štěstí někde jinde, protože u Tebe to očividně není.
Nechci každou noc usínat s pomyšlením, jak by mi bylo v Tvé náruči, už se dál nechci budit s tím, že mi chybíš. Nechci, aby má první myšlenka ráno byla na Tebe…A má poslední před usnutím taky.

Já už nechci.

Už jsem udělala ten poslední krok. Přímo jsem se zeptala, co chceš, na čem jsem. Sice jsem neřekla, na čem jsem s Tebou, ale tys stejně neodpověděl. Jako bych ani tuto otázku nevyslovila. Jenom jsi jí přešel s taktním mlčením…-

A to už je pro mě definitivní odpověď. Víc už mě nezajímá, svoji šanci jsi propásl, Já jdu dál. Bolí to moc, ale Já to zvládnu. Přežiju to, posílí mě to.
Vlastně jsem to věděla od samého začátku. Byla by to totiž pohádka, kdyby se mi splnil můj sen. Ale já již opět stojím nohama pevně na zemi a od teď už si budu jen hrát…A v tom jsem víc než dobrá.

Teď už pro mě budeš jen můj šéf, nic víc. Nikdy víc letmý dotek, úsměv, pěkný obličej. Nic.

Před lety jsem si řekla, že tu mrchu ze sebe dostanu pryč, ale teď ji moc ráda opět vytáhnu. Budu si hrát a Tobě nezbude nic jiného, než tiše přihlížet mým hrátkám a mlčet.

Svoji šanci jsi už propásl. Je konec.