Pět vteřin

Bylo větrno, slunce překryl mrak. Stál na střeše a sledoval jak se poklidní bílí beránci mění na obrovské naducané šedočerné houby. Přemýšlel. Nedalako od něj zaskřípaly dveře a na střeše se objevila další osoba. Slečna v minisukni a kabátku. Na vysokých podpadcích se k němu doklopítala a položila mu ruku na rameno. Ani se neotočil. Zkusmo na něj zavolala jménem. Trhl sebou a poplašeně se otočil. Povzbudivě se na něj usmála... Odvrátil pohled. Nic... Pusto a prázdno... Nabídla mu cigaretu. Vzal si. Další pohled plný soucitu. Na tohle vážně neměl nervy. Otočil se k ní zády a popotáhl z cigarety. Nějakou dobu tam mlčky stáli a každý z nich se věnoval své dávce nikotinu. Začínala být zima... Slečna, která mu předtím nabídla cigaretu, se k němu přiblížila a sdělila mu svůj úmysl jít dolů. Nereagoval. Otočila se a odešla.Nenapadalo ji nic dalšího, jak by odvedla jeho myšlenky jinam. Musí se s tím vypořádat sám. Dveře znova zavrzaly. Pak zase to uklidňující ticho a on.
V dálce zahřmělo, větřík přinesl list z dubu. Zvedl ho. Dub je silný. On ne. Pohodil hlavou. Ne už na to nechtěl myslet. Zase slzy... První kapka deště zlehounka zabubnovala střechu a rozprskla na miliony menších. Usmál se, snad poprvé za tu dobu. Vždyť je to tak lehké! Vrhl pohled dolů na ulici. Začínající déšť z nich vyháněl lidi pryč. Utíkali se schovat před blížící se bouřkou. Kdo z nich chtěl zmoknout?
Další kapka dopadla na jeho hlavu do hustých černých vlasů, kde se usadila do podoby malého blyštícího se diamantu. Proč by měl pykat za cizí hloupost? Dupl nohou, aby dal své myšlence důraz, a vykročil k okraji střechy. Rozpršelo už se naplno. Provazce vody bičovaly zem i jeho, ale nevypadalo to, že mu to nějak vadí. Pohled upíral do teď už skoro prázdné ulice.
Zahřmělo, on se otočil. Pak skočil...
Okamžitě pocítil lehkost a jakousi úlevu. Proletěl kolem okénka, za kterým se nacházely archívy. Jeho první vteřina utekla rychle. Padal souběžně s deštěm a užíval si toho zvláštního stavu... Už nemusí mít strach.
Druhá vteřina nebyla o nic pomalejší než první. Stačil rozeznat kanceláře, kde pracuje. Vlastně pracoval. Holubi, které jen tak tak minul, polekaně zavrkali a odletěli si hledat jiné místo bez obrovských padajících věcí. Kapky ho věrně doprovázely a šeptaly tichou píseň o vodě, kráse a duze. Naslouchal.
Znova zahřmělo, znělo to však vzdáleně. Náhle si uvědomil, že se přes všechnu tu lehkost bojí. Co ho čeká po dopadu na chodník? Zařval v týž moment, kdy pominula třetí vteřina.
Ozvěna jeho hlasu ho doprovázela i nadále. Čtvrtá vteřina ho stahovala čím dál hloubějic. Drobné perly deště ho hladily po těle, přivřel oči. Podíval se na budovu, s níž rovnoběžně padal. Detaily už nerozeznával. Když už to bude?
Vteřinová ručička se zakmitala popáté. Dopadl. Do louže z vlastního strachu a starostí. A déšť pro něj plakal.